Člověk tomu nechce věřit, ale dějí se příšerné věci. Už jsem sem napsala článek omém křečulovi Kaštanovi jak papá a má se dobře. Všechny dobrodružství a zážitky jsou pryč. Dnes večer 22.12.2009 Kaštan zemřel. Se sestrou jsme naprosto zničené a ještě teď pláčem.

Můj život se tím jaksi změnil. Ano už jsem zažila smrt: Tetě zemřel pes, prababičce zemřel pes a dokonce zemřel i můj praděda. Tohle ovšem mění situaci. Je to něco jiného, Kaštan byl náš mazlíček. Patřil k naší rodině (máma, táta, já a sestra). Nic víc. A naýní tady sedím a z očí mi tečou proudy slz jako nikdy jindy.

Tím že nás Kaštan opustil se mění i hodně v mém profilu tady, na Mazlíčci.cz. Ale neudělám jednu zásadní věc. Já si ho nevymažu z té otázky,,Jaké máte zvíře?˝. Protože já ho pořád mám. Mám ho v srdci a od tamtuď nikdy neodejde.

Kaštan zemřel když mu bylo 1,5 roku. Křečci se sice nedožívají moc let, ale stejně je to i na křečka dost málo. To je jeden z důvodů proč jsme tak zarmoucení. A ještě dva dny před Štědrým dnem. To je strašný...