Nejprve jsme měli květen na kulicha a najednou ze dne na den tropy.  Nejprve byl problém kluky psí vůbec dostat ven, moc se jim do deště a bláta nechtělo, zvlášť malý Damiánek byl po každém venčení rovnou na vyprání. Teď si zase po deseti minutách začnou šlapat na jazyky a funí jak menší parní lokomotiva.
Je sobota ráno, dost brzy, já se chystám do práce a taky s kluky vyběhnout, než bude úpal. Vrátíme se, sypu do lavóru a lavůrku ranní dávku granulí, když se z pokoje vedle ozve. No pocem, neboj,  ČIČÍ !! Zamrazilo mne, asi tu je někdo zblázněn, nebo neposlechli mého důrazného varování, a přinesli kotě. To už se do pokoje nadšeně dobýval Aronek, z pokoje volání : mami, ne, pozor na Ariho (při jeho velikosti není problém hupnout na kliku a otevřít si)  a následné bouchnutí okna. Pomalu jsem vešla, Ariho i s Damiánkem s rozevlátými ocásky jsem vystrčila zpátky a nevěřila vlastním očím. Bára drží krásnou, ale naštvanou trojbarevnou kočičku. Mami, to je asi ta od sousedů, přišla po parapetu. Tak jsem ji nalákali, aby nespadla. Musím podotknout, že jsme na patře v silné menšině: kočičky : pejsci – 8:2 . Kočička patří slečně, která se přistěhovala asi před 14 dny. Jak jsem byla, vyběhla jsem na chodbu, zvoním, klepu, ale nic. Jen další mňoukání za dveřmi, bože, snad se nevydá ve stopách téhle průzkumnice. Nedá se nic dělat, zatím zůstane u nás. Já musím do práce, Bára odchází, ale synek zůstává ještě doma. Tak jsme vybalili kočičí boudičku, mističky, hračky. Také do krabice písek, ještě že vedle opravují dům. Kočenku jsem uklidnila, přiznávám, že mi bylo příjemné, držet v náruči kočičku, heboučkou, krásně flíčkatou, hlavou mi běžely vzpomínky na mé zlaté kluky kočičí. Protože přikrmujeme u býv. manžela v práci  polodivoké kočičky, máme v lednici stále zásobu kočičích konzerv, tak teď se hodí. Odešla jsem, celou dobu jsem myslela na tu druhou, jen aby nevylezla, nespadla, nezranila se. Po návratu mě čekalo překvapení, kočenka uvelebená v boudičce, dveře do pokoje otevřené, kluci psí v pohodě, asi jako když dřív ředitel Ďabinek  kontroloval příchozí psíky, zjistili jó, kočička, to známe a šli si hrát spolu. Druzí sousedé znali spojení na slečnina přítele, zavolali mu, on si pro kočičku přišel. Celou dobu byl doma a tvrdě spal po noční!!! Hned jsem mu povídala, jak nám spadl Ďabinek a jak se hrozně potloukl, že jsme měli v oknech sítě, byl moc rád, že se kočičce nic nestalo, že je také udělají. Já jsem si zavzpomínala, přesvědčila se, že kluci psí mají oba opravdu „kočičí výchovu“. Tak se mi po kočičce zastesklo, po Ďabinkově hedvábném a Mikýskově vatičkovém kožíšku, po ducání hlavičkou, no, však to znáte. Ale dokud nebude definitivně vyřešeno Aronkovo zdravotní trápení, dokud nebudeme vědět, co bude obnášet jeho léčení (můžou to být také léky na celý život) musím povolat do služby rozum.