Když OS Devět životů přijalo pět nalezených asi třítýdenních koťat, vypadalo to na pěknou práci - každé dvě hodiny krmit, masírovat bříška, čistit... Řízením osudu zrovna v té době psí maminka Eliška přišla o své jediné štěně. Její majitelé věděli, že fenka potřebuje kojit, jinak může být nemocná. A někde mezi tím jedna slečna předala telefonní číslo a začaly se dít zázraky. Padlo rozhodnutí zkusit, zda fenka sirotky přijme.

Hned druhý den letošního roku jsme vyrazily na procházku, která nedopadla zrovna nejlíp. Po téměř dvou hodinách jsem se s vylítanou Dájou vracela domů, před naším areálem jsem ji jako obvykle pustila z vodítka a Dájinka se hnala napřed domů. Jenže najednou vidím, jak sebou ošklivě práskla na zem. Krve by se ve mně nedořezal. Maximální možnou rychlostí (vzhledem k mému sedmiměsíčnímu bříšku a náledí) jsem se k Dáje hnala zjistit, co se stalo.

Vzhledem k tomu, že se nedávno začala přezubovat Dájince trošku "povolilo" pravé ucho a tak vypadá občas opravdu legračně. Přidala jsem jí ale do stravy více masových kostí a o jedno tvarohové jídlo týdně víc a doufám, že se ouško brzy zpevní. Jiné problémy spojené s růstem nás naštěstí netrápí a já doufám, že se nám i nadále vyhnou.

Definitivně jsme s Dájou přešly na krmení masem a zeleninou. Přečetla jsem si totiž ještě pár dalších článků a usoudila jsem, že ta příprava snídaně už mě ráno nezabije. Dája je spokojená s krmením a já jsem spokojená, jak Dája pěkně baští.

V podstatě jsem šťastný člověk. Ke štěstí nepotřebuji drahé auto, výstavní vilu, vysoký plat nebo nové šaty, vystačím si se stojícím uchem...