Nevím, co to paničku draplo, ale že se bude něco dít mi došlo už v sobotu večer, když s páníčkem vyšli na zahradu a v ruce nesli špagátek a tři rozstříhané igelitky. Hned jsem si vzpomněla, jak jsme byli běhat za "kůžičkou" na letišti v České Třebové a jaká to byla sranda. A hlavně na to, že na střapečku bylo pokaždé něco dobrého. Ani dnes tomu nebylo jinak.

Panička na střapec z igelitek uvázala vepřové ouško, natáhli provázek přes zahradu a páník se s ním postavil za branku. Já s paní byla asi metr od střapce na druhé straně zahrady a už jsem moc chtěla si pro tu dobrůtku dojít. Jenže pak se začal střapec hýbat - to jak pán tahal za špagátek, a když už byl tři metry od nás, paní mě pustila. Mazala jsem si pro tu voňavou uzenou pochoutku a hned jsem ji ulovila. Oba mě moc chválili a pak se to ještě párkrát opakovalo a úplně na závěr se se mnou tahali o už "bezuchou" hromádku igelitu. Když pak odcházeli do domu, řekla mi paní: "Tituško, běž spinkat, ráno brzo vstáváme." No moc jsem jí neposlechla a ještě dlouho do noci lítala po zahradě a hlídala, aby snad náhodou někoho nenapadlo cpát s k nám a rušit spánek mých nejmilejších.

Ráno mě vzbudila kočka Feliska, která po střeše přeběhla z druhé poloviny zahrady na tu moji. Dělá u toho vždycky strašný rachot, když cupitá po okapu dolů ze střechy. No já ji za to pokaždé, když se mi ji podvede chytit, pěkně oslintám a ona je naštvaná a seká po mně packami. Je to jen hloupá kočka, tak od ní nic jiného čekat nemůžu, to kdyby si radši pořídili ti moji ještě jednoho psa, ale to oni ne. Každopádně mi bylo jasné, že páníčci jsou vzhůru, pokud se teda Felisa sama nenaučila otevírat si dveře. Bylo vážně dost brzo - něco po šesté - a to v neděli normálně bývá u nás ještě dlouho "mrtvo". Pak konečně vyšli ti moji ven a nesli vodítko, takže bylo jasné, že pryč půjdu s nimi. Teda půjdu - pojedu, protože začali věci, které krom vodítka nesli, dávat do auta. Tak jsem radostně naskočila dozadu a byla zvědavá, co ještě přijde.

Cestou se bavili o nějaké licenci a o mně, ale já je moc neposlouchala, protože jsem koukala ven, abych věděla, co se kde šustne. Nakonec jsme přijeli na louku, kde byla fůra aut, a jak jsem si hned všimla, tak taky spousta psů. Nejdřív jsme se šli zapsat a zaplatit. Paničce tam zkontrolovali z takové malé knížečky, že jsem řádně očkovaná. Nechápu, proč se nezeptali rovnou mě, moc dobře si na to pamatuji, jak mi naše paní doktorka Káťa, s kterou je jindy zábava, zákeřně vrazila jehlu do zad. No, ale pak mi za to dala ouško, tak jsem to tedy smázla. Ale zpátky k té neděli - panička ještě koupila dva nové, představte si, pletené obojky. Bílý a červený. Říkala jsem si, jestli se nezbláznila, v tomhle vedru mi chce dát něco jako šálu? Ale nakonec je strčila do baťůžku, tak jsem usoudila, že budou asi až na zimu. Pak mi dali k autu můj cestovní polštář a misku s vodou, přivázali mě a sami se vypařili. Nejdřív jsem na ně volala, ať se koukají vrátit, ale neposlechli. Když se mi v tom mumraji ztratili z dohledu, vzdala jsem to, lehla jsem na polštář a koukala co tam je všechno za pejsky. Teda doga tam nebyla ani jedna, všude samý chrt, vedle nás bulteriér, z druhé strany deerhoundi, kus dál francouzský buldoček, border teriéři, basenji, no prostě bylo tu těch hafanů hafo. Pak se ti moji vrátili a voněli klobáskou, ale mně nic nepřinesli, čímž mě teda pěkně rozčílili. Zato se, ale paní zmínila, že přijede Tylda. To je můj kamarád je to taky dogoušek a je mu osm měsíců, ale je už o hlavu větší než já. To mi ale nevadí, stejně ho přeperu.

Když se konečně Líba s Tondou a Atilou (Tyldou) objevili, vyrazili jsme k potoku (jo, ještě s nimi byli nějací lidé s protivnou dozí holkou, která mě chtěla kousnout, když jsem jen chtěla ochutnat kousek z jejího vepřového ouška). Tam jsme si s Tylískem dali pěkně do těla. Hráli jsme si, koupali se v potoce a ze srandy se prali. Teda Tylda je od posledka zase větší a povalit ho na zem mi dá pěkně zabrat, ale pořád to jde. A abych mu ukázala, kdo z nás dvou je tu šéf, tak jsem ho nechtěla pustit z potoka zpátky na louku. Když se pokušel vylézt, vždycky jsem ho tam šoupla zpátky. Pak už jsme se vrátili a koukali, kdy na nás konečně přijde řada.

Kolem půl druhé jsme se šli s paničkou připravit na start. Panička z batohu vyndala ty pletené obojky a červený mi dala na krk - buď jí přeskočilo nebo se bála, abych se, až poběžím, nenastydla. Pak nám motorka přivezla střapec a paní mi odepnula můj kožený obojek (ten teplý mi nechala). Přišel nějaký člověk s dvěma praporky, stál tam s námi a když se střapec rozjel, tak jimi mávnul a já byla vypuštěna a vyběhla za "kůžičkou". Jenže pak to přišlo. Střapec se vřítil do pravoúhlé zatáčky, já to neubrzdila a přeběhla a pak mi zmizel z očí. Tak jsem se vracela k paničce, když už jsem byla u ní, zase jsem ho uviděla a ještě jsem ho doběhla do cíle zakousnout. Panička mě pochválila, i když na ní bylo vidět, že moc nadšená není, a dala mi pak masovou tyčinku. Pak se s páníkem bavili o něčem, že jsem nesplnila, no chtěla bych vidět je. Vzali mě k potoku, šli se najíst a tentokrát kousek klobásky dali i mě. Pak jsme čekali na druhý běh. Všichni jsme si lehli do auta, páníček vpředu, panička zabrala zadní sedačky a já si lehla k sobě dozadu. Bylo teplo, byli jsme uondaní, takže jsme všichni tři na hodinku usnuli. Já se teda snažila hlídat, ale hlava mi pořád padala dolů, až jsem to vzdala. Stydím se, všechny dveře byly dokořán a já si chrupkám, ale třeba si toho ani páníčci nevšimli. Stejně nás nakonec nikdo nevykradl, tak co?

Po šesté jsme šli na druhý běh. Paní mi zas dala tu červenou šálu a vše začalo jako předtím. Pak jsem vyběhal a běžela, jenže najednou jsem ucítila ty príma klobásky a tak jsem si řekla, co se střapcem, a řízla to rovnou ke stánku s občerstvením. Když už jsem byla skoro u něj, tak mi došlo, že se mnou není panička a já u sebe neměla ani vindru. Tak jsem zas běžela zpátky za ní, ale ona už tam nebyla, protože mi šla naproti a já si jí nevšimla. Naštěstí jsem ji zaslechla volat a prodrala se přes ty davy až k ní. Když mi sundávala tu pleteninu a dávala mi můj kožený obojek, tak řekla něco, jako že jsem to pěkně vymňoukla. Což mě urazilo, protože nejsem nějaká hloupá kočka, abych mňoukala. Tentokrát mě nechválili, ale tyčinku jsem stejně dostala. Prý jsem to pokazila, ale co, dárek na konci jsme stejně dostali, tak o co jde - dokonce tam pro paní byl kalendář s pejsky a pro mě vzorek granulek.

Pak už jsme konečně jeli domů, sice to byl fajn den, ale to víte, bouda je bouda. V autě stejně byli páni spokojení, že napoprvé byl ten první běh lepší, než čekali. Říkali také, že zas pojedeme k paní Malátkové (ta to tam celé moderovala) a budeme trénovat na tom jejím mechanickém navijáku. No, a dnes, tři dny po tom nevydařeném (jak pro koho - já se bavila) coursingu se paní zmínila, že v srpnu bychom to mohli zkusit znova. Takže se už těším, to zas bude psina.

Příspěvek do soutěže Zvířata a sport