Aneb jak jsem šla, ale nedošla...

Moc jsem se chtěla účastnit dogtrekkingu, ale protože Obísek je ještě mimi, v roce 2005 to s ním nebude možné. Ale když jsem se dozvěděla, že se bude konat trek pár kilometrů od našeho domova neodolala jsem a s pořadatelem Broňou jsem se domluvila na zapůjčení jeho fenky huskyho jménem Aika. Ještě večer před startem jsem měla obrovské štěstí, že při studování trasy a itineráře jsem dostala několik rad od Petry co má Barryho, ohledně vody...nevím, jestli bych si bez ní uvědomila, že si musím udělat plán, kde brát vodu...takže díky, Peťo!

Sibiřany moc neznám, ale když se chce, všechno jde. Aika byla moc šikovná, přestože po cca 20 ušlých kilometrech začala kulhat a měla průjem (všechno jsem raději konzultovala s Broňou, protože jsem měla o Aiku obavy, ale její páníček rozhodl, že je to simulantka).

Ale od začátku...startovali jsme pár minut po osmé hodině ráno z centra Fryštáku. První kilometry jsme se s Aikou sžívaly a seznamovaly se. Byla to trošku mrška paličatá, protože odmítala táhnout do kopce, za to z kopce nahodila tryskový pohon. Ale i tak se nám šlo celkem dobře.
Kolem 15-tého kilometru mě začala zlobit pravá kyčle, ale stále se jít dalo. Trasa byla vybraná opravdu báječně! Raději chodím sama, takže jsem ostatní trekaře jen míjela a snažila jsem se dostat před ně, protože nemám ráda když jdu někomu za zadkem. Několik kilometrů jsem potom šla s Reném a jeho hafínem...teda nedá se říct, že bychom šli spolu..šli jsme poblíž a společně sledovali a hledali trasu. Chvíli šel rychleji on, chvíli já. Oni si udělali přestávku (a tady jsem udělala asi tu největší chybu) a já pokračovala bez zastavení dál. Tesák jsem poprvé míjela (33 km) ve výborné náladě, odtud je také moje fotečka s Aikou.

Bylo ještě málo hodin, šlo se báječně a já měla docela rychlé tempo. Kdybych tušila co mě čeká, určitě bych zvolnila a dala si pár minut přestávku...holt člověk je někdy blbec...pokračovala jsem dál a jeden z nejhorších výstupů na Jehleník (37,5 km) mi dal pořádně zabrat. Nahoře jsem se docela dlouho rozdýchávala a taky jsme využili pár minut přestávky ke svačině. Dorazil trekařský kolega (opravdu netuším jeho jméno) se dvěma huskounama. Nějak jsme se zakecali, jednou v letu pohlídli na směrovou tabuli (on ještě řekl něco v tom smyslu "bacha ať tě nesvedu na špatnou cestu" - óóóóó jak prorocká slova!) a poměrně rychle jsme vyrazili po zelené. Psi táhli báječně, protože se vzájemně motivovali a my poslušně šlapkali...trasa se nám sice zdála taková nějaká liduprázdná a jakoby po ní nikdo nešel, ale varovných signálů jsme si nevšímali. Prošli jsme kolem rochniště divočáků, kde to psům báječně vonělo, ale letěli jsme dál. On si potom udělal přestávku a já valila dál po zelené....no došla jsem k rozcestníku a asi poprvé za celý trek koukla na mapu (do té doby jsem pako totiž šla pouze podle itineráře) a zjistila svůj omyl...ano, zašli jsme si cca 8 km. Takže obrat, a škrábeme se do obrovského kopce (dolů to šlo líp). Nohy už nechtějí poslouchat, do mysli se vkrádá beznaděj, ale pokračujeme.

Na mě doléhá první krize, protože počítám kolik času jsme ztratili a lituju toho že jsem si nikde neodpočinula. Navíc mi kolega zmizel, takže šmatlu sama. Po pár kilometrech ho opět doháním, dva psi mu dávají zabrat, takže občas sotva drží na nohou. Jdeme tedy dál společně, což se ovšem projevuje zase negativně, protože kecáme a nesledujeme značky...další menší kufr - jen asi 1 km, ale i tak to člověku vezme spoustu energie. Bohužel mu začíná jeden pes kulhat a má dost nepěkně poškozený polštářek, takže končí...to mě vůbec nepotěšilo, protože se blíží noc a já zjišťuju, že nestihnu bivakovat tam kde jsem chtěla, ale budu muset někde po cestě...zásoby vody jsou už minimální a mě čeká další stoupání.

Aby toho nebylo málo, uprostřed vesnice opět zakufruju a lezu úplně naopak (jsem šeroslepá a prostě jaksi nevidím). Takže dalších cca 5 km. Beznaděj mě zase obklopuje a já nemám energii ani chuť pokračovat. Ale v blízkosti lidí se spát bojím, takže statečně šmatlu dál do lesů. Protože už je tma - teda v lese není moc vidět, rozhodneme se na 44 kilometru pro bivak. Nakrmím a napojím Aiku, sama si dám jen hlt vody, aby vyšlo na ráno a zalízám do spacáku. Je ve mě malá dušička, protože Aika rozhodně nevypadá jako hlídač..po pár vteřinách po nakrmení totiž usíná a spí až do rána. Zato já nemůžu několik dlouhých minut usnout a i v noci se budím.

Ležím v lese, ale u paloučku, takže mám výhled na hvězdy. Padá jedna za druhou, je to krásný pohled. Celou noc mě budí srnci, kteří bekají jak o život, a ráno o půl šesté mě vzbudilo jak mi asi 2 metry za hlavou proběhly dvě srnky...málem jsem dostala infarkt. Ale jsem ráda za budíček, a pomalu se sunu ze spacáku. Aika ještě chrní a moje aktivita ji nechává chladnou. Chci se postavit na nohy a nějak zjišťuju, že na obou nohou mám mezi prsty puchýře plné krve. Bohužel nemám nůž ani nic ostrého, tak se je snažím propíchnout jehličím. Na několikátý pokus se mi to podařilo, ale teda nic příjemného to nebylo. Obouvám čisté ponožky a sama se musím smát tomu, když se snažím postavit na nohy. Připínám Aiku na pás a vyrážíme.

Dnes už naše tempo není z daleka tak svižné jako včera. Jdeme do kopce a já opět propadám beznaději, protože Aika má průjem čím dál horší a definitivně nám došla voda. Hledám pro Aiku alespoň kaluže, ale já nemám odvahu se napít. 49,5 km další kufr...tentokrát cca 3 kilometry (ale všemi směry, nemůžu najít správnou trasu). Mám chuť to vzdát a závidím všem, kteří si našli parťáka, protože ve dvou se to líp táhne a beznaděj se líp zahání...každopádně pokračujeme dál a zjišťujeme že dobří lidé nevymřeli..u jedné chatky je miska s cedulkou "dog" - voda pro psy a také pet lahve s vodou pro lidi. Díííky! Hned vypiju asi litr, jsem už hodně dehydrovaná, přece jen neplánované prodloužení trasy udělá se zásobami vody své.

Pokračujeme, začíná se prodírat slunce přes mraky (jen aby nezačalo pršet), a docházíme ke třetímu kontrolnímu bodu, který je trochu vyvýšen. Vylezu tam, Aika se mnou, a jak jsem k ní otočená zády, stalo se to, že skočila zpět na cestu a já letěla za ní..dopadla jsem sice na nohy, ale tak nějak totálně blbě, že mě pekelně bolí kotník. Snažím se to rozchodit, dorážíme opět k Tesáku (52,5 km)...a tady se stala chyba. Možná bych to ještě rozešla, ale čekali zde odstupující lidi na Broňu který je měl odvézt autem, což mi vzalo poslední zbytečky odhodlání, a já odstoupila také...bohužel.

Ale i tak to byla báječná akce, při které jsem si několikrát sáhla až daleko za dno svých sil. Nebyl ani tak problém ve funkčnosti mého těla, jako spíše problémy s orientací a vůlí. Takže poctivě trénuju a příští rok už vyrazím s Obískem. A oba se moc těšíme!

Autorčiny stránky: www.stafbull.com

info o dog-trekkingu http:/www.dogtrekking.info