"Frajer, jsem frajer," říkal jsem si, když jsem po cestě k jídelně, odkud každodenně vyzvedáváme obědy, pyšně vedl našeho Dickyho. Malá šeltie si spokojeně ťapkala na vodítku a já se prostě nemohl ubránit dojmu, že život je krásný. Jeho malá očka se na mne občas vděčně ohlédla a já na něho, samozřejmě spiklenecky, zamrkal. Takhle přece vypadá dokonalé souznění člověka a psa!
Žena mě bere za ruku. Mám pocit, že jsem prostě borec. Jo, jsem borec!

Abych to ještě vysvětlil... U nás je to děsný babinec. Jako první se narodila dcera a já jásal, podruhé to byla taky dcera (ale pozor, opět jsem jásal) a nakonec... No jak jinak, zase dcera (jásal jsem, jásal, ale už mi ten úsměv na rtech přeci jen trochu tuhl). Takže Dicky - to je můj sen. Chlap, jak má být! Dravej, divokej, umí aportovat. Už jen umět pálit na bránu.

"Ke mně," vyštěknu. "Cesta," opět volám. A Dicky se zatetelí a poslechne. Nemůžeme se přece jen tak procházet. Výcvik musí bejt.

-----

Pomalu přicházíme k jídelně a manželka si připravuje jídlonosič. "Já ho ohlídám," řeknu a těším se, jak si s Dickym zadovádíme. Ono totiž cvičit psa na zahrádce, to nic není. Ale tady, u jídelny, mmmm ... tady nás může vidět lidí!

Najednou vidím, že k brance u jídelny míří pihatý a ušatý kluk, a je mi jasné, že přišla moje příležitost. Hrdě se napřímím a zavelím:

"Sedni, Dicky, sedni!" Pes sedá a kluk valí oči.
"Zůstaň, Dicky!" A Dick zůstává a spokojeně kouká.

Vlastně, spokojeně koukáme dva. Já a Dick. Chlap a chlap. Jenže...

-----

Trvalo to zlomek vteřiny a já měl pocit, že mi určitě upadla ruka. Dick se vzepjal a vyrazil směrem k brance takovou rychlostí, že mě úchyt vodítka uvedl do horizontální letmé polohy. Letmou polohou myslím tu, která letí, ne že by trvala pouze chvíli. Cením zuby. Poulím oči. Zuřím. Jenže Dickovi je to absolutně jedno. Vyráží šíleným sprintem k domovu a mně nezbývá nic jiného, než vzmužit svoje nevycvičené tělo a upalovat za ním.

"Dicky, stůj!"
"Ke mně, Dicky!!!!!" Řvu jako lev.

Řine se mi krev do hlavy a cítím, jak mi stoupá adrenalin. Kyselina mléčná se rozlévá do mých svalů a já cítím, že za zlomek vteřiny mne dostihne kyslíkový dluh. Sprintuju po silnici a sleduju, jak vodítko bezvládně dře asfalt. Dicky prožívá své triumfální vítězství a moje tělo vypovídá službu. Chvílemi mám pocit, že ho honička nesmírně baví a vesele se mi směje do očí. Na chvíli se dokonce zastaví, aby se mi vysmál, a pak, když už si myslím, že jej mám, vesele pokračuje v honičce.

"Dicky, prosím tě, stůůůj!"
"Dicky, tohle mi nedělej!!!"
"Dickýýýýý!!!"

Už nemůžu. Fakt ne. Lidi, vyměňte mi plíce...

Když už to pomalu vzdávám, Dicky zpomaluje. Vím, že tělo už na to nemá, ale já prostě musím. Vidím to jak ve zpomaleném filmu. Znáte to, vteřina trvá minuty. James bond střílí. Neo se vyhýbá kulkám.
Dicky se otáčí, zvolňuje... já skáču... a poslední milimetr vodítka se zasekává pod mojí botou. Je můj! Mám ho! Ufff...

Sedím na trávě a dívám se dozadu. Nemohu si nevšimnout pobavených dělníků na konci ulice, kteří se smějí až se zalamují. Za chvíli přichází moje drahá manželka. Pohupuje jídlonosičem a už zdáli vidím, jak se jí smíchy koulí slzy po tvářích. Jako by tu bylo něco k smíchu.

-----

"Frajer, jsem frajer," říkám si, když dnes házím Dickymu gumové prasátko na aportování. Na staré věci se má přeci zapomínat. No ne?