Jelikož byla sobota, nejprve jsem se bála, že na naší veterině nebudou mít otevřeno. Naštěstí existuje pohotovostní služba - za příplatek 300 Kč, ale co by tatínek neudělal pro milovanou dcerušku a hlavně co bych já neudělala pro Roxie. V ordinaci nastal dlouhý výslech. Jakou má kočka stolici? Kdy naposled jedla? Co jedla? Co pije? Chodí pravidelně močit? Všechno jsem zodpovídala a byla jsem moc pyšná, že jsem kočku celý den tak pozorovala a mohla bezchybně odpovědět na otázky.
Pan doktor vzal do ruky teploměr a otočil Rox zadečkem k sobě, hned nato se ale zarazil a začal se usmívat. Vysvětlil nám, že naše kočička je úplně v pořádku, že se jen hárá. Měla jsem hroznou radost, že se kočičce nic nestalo, a šťastně (a s ostudou), jsem si s kočičkou v kleci vykračovala z ordinace.
V autě nastala malá komplikace: hned na začátku cesty do naší vesničky to Rox už strachy nevydržela a v kleci se pokakala. I když byla všechna čtyři okna v autě otevřená, ten puch nešel zastavit. Po deseti minutách jsme konečně vylezli na čerstvý vzduch.

Doma nás přivítala mamka, ještě pořád s hadrem v ruce. Když jsme jí ukázali klec, málem jí ranila mrtvice, to ale nebylo nic proti tomu, když jsme jí sdělili, že se Rox hárá. Začala být hysterická, že neví, kdo to bude celý týden uklízet, jak to bude s Jessie (naše druhá kočička), jaký to bude problém udržet Rox celý týden vevnitř... A vymyslela ďábelský plán.
Vzala sestřiny staré spodní kalhotky a vystřihla do nich díru. Na ně položila provázek, nůžky a korunu tomu všemu nasadila vložka. Matka mě k té hromádce postavila a řekla, ať to na Rox nějak navléknu. A tím mi vymyslela program na pár hodin dopředu.
S obtížemi jsem do malých kalhotek nasoukala vložku. Roxie k tomu pořád dávala čumáček, a tím mi to celé ještě znesnadnila. Potom nakoukla do dveří chodby, kde kočky máme, mamka, prý jak mi to jde. A než jsme se nadály, Rox jí proběhla mezi nohama a zmizela v horním patře. Našly jsme jí hned - díky krvavým stopám, horší bylo jí vyšťourat zpoza mé postele. Po půlhodině jsem s vítězoslavným výrazem snesla vzpouzející se kočku dolů do chodby. V té chvíli přišla sestra zvenku a přinesla domů i Jessie. Horší už to být nemohlo. Když jsou totiž naše kočky každá sama, ještě se s nimi jakž takž dá žít. Ale jak jsou spolu, jsou třikrát tak hyperaktivní, perou se a nedají se od sebe odtrhnout. Jak jsem předpokládala, během minuty začala jejich obvyklá rvačka.
Stály jsme nad nimi se sestrou bezradné a pozorovaly naše miláčky, jak se rvou. Dlaždičky pod nimi byly celé od krve a kočky samy nevypadaly o moc lépe. Konečně se natolik vyčerpaly, že se šly napít. Sestra Jessinu přemístila do prádelny a já se znovu mohla věnovat Roxiině problému. Chytla jsem kočičku pod packami a umístila jí na polštář (do minuty byl celý zkrvavený). Začala jsem na ní soukat kalhotky s vložkou.
Snad po celé stovce nevydařených pokusů jsem Roxinku pustila a došla pro matku. Ta opět začala hysterčit, jak je možné, že kočka ještě nemá vložku a pokračuje v úspěšném zakrvavování chodby. Nakonec, když jsem jí vše vysvětlila, byla i ochotná mi Roxie podržet. A po deseti minutách měla kočka kalhotky na sobě!
Byl to hodně vyčerpávající den - i pro mě, i pro Rox. I když - na ní se to podepsalo víc. Ostatně, můžete to podle fotky posoudit.

Příspěvek do soutěže Článek měsíce