Pokaždé, když si vzpomenu na příběh, o kterém vám budu psát, nahrnou se mi slzy do očí... Už to bude 8 měsíců, co se mi úplně změnil život.

Ale začnu od začátku. Když mi bylo 8 let, přestěhovali jsme se s celou mojí rodinou do rodinného domečku. Necelé 3 měsíce po nastěhování jsme objevili v kůlničce na zahradě malé, zježené a vystrašené koťátko, které prskalo na každého, kdo se chtěl jen přiblížit. Bylo mi ho líto a v tu chvíli jsem si ho zamilovala. Oblékla jsem si pracovní rukavice a vydala se pro ně, že je vezmu domů, dám mu mlíčko a postarám se o ně. Netrvalo to dlouho a z vystrašeného prskajícího koťátka se stal můj největší zvířecí miláček Micinka. Obě dvě jsme si na sebe tak strašně zvykly, že jsme bez sebe nemohly skoro být. Vím, že to vyzní divně, ale bylo to tak. Když jsem šla do školy, ona utíkala za mnou a já se s ní pokaždé musela vracet a zavírala jsem ji doma. Na procházky chodila v závěsu za mnou a "špehovala" mě. Všichni říkali, že si mě adoptovala za maminku. Kde jsem byla já, byla i ona. Ať už jsem šla do kuchyně, do koupelny, ona trpělivě cupitala za mnou. Každou noc usínala vedle mé hlavy na polštáři a spokojeně mi předla do ouška a tlapičkama mi hrabala ve vlasech. Prožily jsme toho spolu spoustu, ale to bych musela vydat knihu, aby se tam všechny naše příběhy vešly. A můžu říct, že její život byl nádherný.

Měla tři vrhy koťátek, jeden jsem odrodila já - doslova si pro mě přišla k počítači, jednou mňoukla a rozběhla se do přichystaného pelíšku. Běžela jsem za ní a zanedlouho byly na světě 2 koťátka. Ale osud byl k nim zlý a obě zemřela. Pak už se jí rodila jen mrtvá. Bylo to smutné, když jsem je musela odnést a ona za mnou pořád chodila a vyčítavě mňoukala a hledala je. Když už byla starší - bylo jí 12 let, doktor nám řekl, že čeká další koťátka. Byla jsem nadšená, těšila jsem se, že budu mít její koťátko, které si nechám a které mi ji bude jednou připomínat. Čekala jsem dlouhých 9 týdnů a strašně ji pozorovala. Ale něco se mi nezdálo v pořádku. Jela jsem s ní k doktorovi, aby jí vyvolali porod, ale tam ani po dvou injekcích nepřišly žádné stahy. Dali jí pod ultrazvuk a řekli, že koťátka v ní zemřela a zahnila a že ji musí otevřít. Začala jsem brečet, jak malá holka. Ale byla jsem tam s ní a čekala. Za chvíli mi doktor zase oznámil, že je plná nádorů a že jí musí vzít dělohu a vše kolem. Úplně mě to sebralo, ale chtěla jsem, aby žila a byla zase šťastná a veselá. Operace dopadla v pořádku a po pár dnech už zase běhala a užívala si života, jako dřív. Byla úžasná, na její věk jí každý typoval méně, dokonce říkali, že je to koťátko. Slyšela, viděla, běhala, hrála si, papala a nic jí nechybělo. Ale zanedlouho se k ní štěstí zase otočilo zády.

Šla jsem do práce a ona vyběhla proti mě a do schodů pajdala. Myslela jsem, že ji něco porazilo, tak jsem ji uložila do pelíšku a šla do práce. Tam mi to vrtalo hlavou, tak jsem si vzala dovolenou a vzala ji k doktorovi. Tam zjistili, že ji postřelili a že brok zůstal zaklíněn v kyčli. V jejích 13 letech musela do další narkózy, aby ho odstranili. Všechno zvládala statečně i rekonvalescenci. Obdivovala jsem ji a milovala snad ještě víc. Náš vztah se vzájemně prohloubil a já cítila, že mě čím dál tím víc potřebuje, nehla se ode mě na krok a já za to byla ráda.

Jenže nám to štěstí někdo nepřál. Byl večer 6.1.2008 a já si s Micinkou hrála v pokoji, když se najednou skácela v křečích na koberec a hrozně chroptěla. Začala jsem brečet a volala doktorovi. Hned jsem jí vzala a jeli jsme tam. Nevěděl co s ní je, nadopoval ji práškama, dal ji na kapačku a mohli jsme jen čekat, jak se s tím její staré tělíčko popere. Ale bylo vidět, že to nezvládá, ochrnuly ji zadní tlapičky a ocásek a ona sebou jen bezradně házela v pelíšku. Naříkala jak malé dítě s pohledem upřeným na mě. To už jsem ji měla doma, ležela jsem s ní na zemi u pelíšku a hladila ji. Chtěla mi utéct, ale jen se nadzvedla na předních a upadla. Cítila jsem se beznadějně, šíleně mě to bolelo a ničilo. Vidět ty její oči, které jako by volaly o pomoc, ten její výraz, který nevěděl, co se to s jejím tělíčkem děje. Dávala mi tolik otázek a já jen bezradně koukala a hladila ji. Bulela jsem bolestí i vztekem, že ji nemůžu pomoct! A modlila se, aby to přežila. Měla už hrozné křeče a naříkala a naříkala. Chtěla jsem jí pohladit, ale v tom se po mě ohnala a prokousla mi palec. Jen jsem si odběhla do koupelny a zalepila hlubokou ránu a zase se k ní vrátila. V jejích očích jsem viděla výčitky a bolest. Její zrychlený dech najednou začal ztrácet sílu až úplně uvadl a s očima upřenýma na mě odešla. Ležela tam, jakoby spala a já nemohla uvěřit tomu, že je mrtvá. Bylo to šílené. Po 14 letech jsem přišla o mé jediné štěstí a radost.

Ale její konec nebyl i můj konec, to jsem musela brzy pochopit a vchopit se. Já musela žít, i když jsem vše vzdala. Musela jsem začít zase fungovat, chodit do práce, jíst a spát. Tři týdny jsem se s pláčem budila ze spaní, zdálo se mi o ní, kudy jsem šla, tam jsem ji viděla a už jsem se začínala bát, že to nezvládnu, že se s tím nedokážu smířit a že mě to zničí. Naštěstí jsem měla přítele a rodinu, co mi pomohli a začali jsme shánět novou kočičku, i když jsem věděla, že žádná jiná mi ji nenahradí a že ji ani nebudu umět přijmout.

Měsíc po její smrti jsem ale zjistila něco, co mě opět postavilo na nohy, co mi tu sílu vrátilo a dalo novou budoucnost - doktorka mi oznámila, že jsem těhotná. Byla jsem v 9. týdnu a já pochopila, proč se to všechno odehrálo, tak jak se odehrálo. Kočička a miminko není dobrá kombinace a Micinka s její povahou to vycítila a dala se na ústup. Nedokážu si představit, že by žila a miminko se narodilo do jejího života. Ona by pukla žárlivostí a bylo by to strašné. Nechápala by, proč už nesmí do postele, proč už nesmí dělat spoustu jiných věcí, které byla zvyklá dělávat. Bylo by to hrozně těžké. Teď jsem v 9. měsíci a brzy bych měla porodit. Na miminko se už šíleně těším a už teď ho nesmírně miluji. Věřím v to, že s něčí smrtí přijde něco nového. U mě to tak vyšlo a jsem za to ráda.

Micinku mám a budu mít vždy ve svém srdíčku schovanou a budu ji tam schovávat, dokud i to mé nevyhasne.

Článek byl napsán pro portál www.moje-rodina.cz