Pro koťátka mělký talíř, aby mohla pohodlně na mlíčko, kočičí matce misku na čistou vodu, tácek na maso z konzervy a větší misku na granule, aby je měla pořád k dispozici. Kočka byla velmi hubená, potřebovala se pořádně najíst, aby měla pro své děti mléko a sama trochu zesílila. Kočičky rostly jako z vody a když skončily prázdniny, nechali jsme jim zajištěné pootevřené dveře a jezdili je krmit. Pokaždé, když jsme přijeli, nebyla v kůlně jediná miska.

Všechno bylo pryč. Kam to všechno mizí, lámali jsme si hlavy. Přece si to jídlo někam neodnáší na jiné místo i s nádobím. Kočka v kůlně normálně bydlela s koťaty dál, jenom jí vždycky chybělo to nádobí. Jednou jsme našli stopy po vylitém mléce, stříkance na vnitřní straně dveří. Dali jsme jí jiné misky, nasypali granule, nalili mléko koťatům, novou nádobu na vodu a při další návštěvě se situace opakovala. Hladová kočka čekala u chaty a v kůlně chybělo kočičí nádobí. Po čase už i nám začaly docházet misky a talířky z umělé hmoty, tak jsme začali používat na plocho položené rozříznuté krabice od trvanlivého mléka. Jenže příště byly pryč i ty krabice. Na zemi se válelo pár vysypaných granulek a kočce zase nebylo do čeho dát jídlo. Pátrali jsme i po okolí, nikde nic. Jednou jsme na zemi v kůlně našli i malá smrdutá hovínka a začalo nám to být pomalu jasné. Tady živíme navíc ještě kunu. Kočičí granule jí chutnají a mlékem také nepohrdne.

Změnili jsme trochu styl stravování, kočce a koťatům jsme dali najíst pořádně venku a až pak jsme další jídlo dali do kůlny. Hlídej si jídlo, někdo vám ho žere, řekli jsme kočce a odjeli domů. Asi nám nerozuměla, protože příště to bylo zase totéž, nádobí pryč, zmizely i krabice. Před zimou odešla všechna koťata nakonec šťastně do nových domovů, i kočka odcestovala do azylu v Praze.

A pak, jednou v zimě, když jsme přijeli zkontrolovat, zda je všechno v pořádku, jsme to uviděli. S příchodem prvních mrazíků lehly za potokem kopřivy a tam leželo na jednom místě všechno „kočičí nádobí". Pod pařezem za potokem bydlela žravá kuna a když dojedla, odložila misky poblíž . Jen je mi záhadou, proč to brala i s nádobím. Snad neměla v kůlně dostatek klidu na jídlo a odcházela si ho sníst domů. Škoda, že jsem ji nikdy neviděla, jak nese opatrně přes potok růžovou plastikovou misku s granulemi,nebo táhne krabici s mlékem přes vodu. Od té doby se nám dotyčná kuna snažila několikrát do kůlny nacpat a zařídit si tam trvalé bydlení se stravováním, ale zatím vítězíme my. Zůstává bydlet pod svým pařezem za potokem.

Dana Věrčáková