Když jsme se již úplně přestěhovali s manželem na chatu, jezdili jsme do menšího městečka nakoupit vždy zásoby potravin a hlavně příděl masa pro naše kočulky. Před řeznictvím bylo takové menší parkoviště a poblíž obchodní dům, kde také byla možnost všechno, co potřebujeme nakoupit.

Hned vedle parkoviště býval menší parčík s dosti vysokým křovím, kde se ukrývaly, jak jsem časem zjistila, kočičky. Bývalo to na pováženou, protože kolem vedla hodně frekventovaná silnice, vlastně průchozí cesta přes náměstí všech automobilů přes město. Kočičky však bývaly ostražité a velmi šikovně občas přecházely na druhou stranu silnice, kde pod schůdky do obchodního domu měly svou "jídelnu", kam jim dobří lidé nosívali dobrůtky. Samozřejmě jsem toto všechno nevěděla hned, ale až postupem času, jak jsem se s kočičkami seznamovala při pravidelném nakupování, a také proto jsem již měla pro ně připraven jejich příděl. Dostávala jsem se do rozhovorů s lidmi, kterým nebyl osud těchto tvorečků lhostejný, a tak jsem věděla, že je také krmí osazenstvo blízkého činžovního domu, taktéž pod schody vchodu do budovy. Dosti často jsem obcházela kolem a hledala kočičky, sice většinou vůči mě plaché, ale když viděly, že jim nesu něco pod vousy, uměly se svolat a přiběhnout ve větším houfu ke mně. Také jsem promluvila s lidmi, kteří jim již dali buď granule nebo jiný denní příděl potravin. Byli to většinou starší obyvatelé městečka, kteří dbali na to, aby se tato zvířátka měla dobře. Našli se i mladí lidé, nechali kočičky vykastrovat a tak již nebyla možnost dalšího neplánovaného množení koček. 

Jednoho dne odpoledne jsme opět jeli nakoupit, k mému překvapení byl celý areál uzavřen a když jsem prošla kolem dokola obchodního domu, tak jsem neviděla a nepotkala žádnou kočku, žádný chlupatý kožíšek se mi neukázal ani na zavolání a všechno jídlo v "jídelnách" bylo to tam - pryč, zmizelo. Začala jsem pobíhat dokola a volat čičičí, ale nic. Obyvatelé městečka si poklepávali na čelo, až manžel mě zavolal, že to nemá cenu je volat, že tu opravdu nejsou. K mému dotazu mi jedna známá paní sdělila, že všechny čičulky byly odchyceny a předány do depozit a útulků a jenom tři zůstaly u paní v činžovním domě...

Pozemní práce a veškerá úprava vybudovaného nového parkoviště a areálu byla již hotova a v provozu, vysoké vzrostlé křoví zmizelo a zůstala jen travnatá plocha. Blížilo se jaro, já jako vždycky ze zvyku jsem se rozhlížela, jestli neuvidím aspoň některý kožíšek (i když v duchu jsem jim všem přála svůj domov) a tu jsem ho zahlédla - celý bílý jen trochu rezivé skvrnky a zrovna si pochodoval přímo ke mně k autu. Byl to Pan Kocour, který se objevil až po odchytu, tuláček, který se toulal po městečku, tak ten se přišel pomazlit a dostal kus masíčka na svačinu. Prý tam občas zajde - k boudičce kočky "stařenky", kterou chodí opatrovat jedna paní. Umí se vyhřívat spolu na sluníčku a kočička-stařenka prý dožívá svůj dlouhý život. Boudičku má umístěnu úplně v koutku pod zahradou domu, a ani nikdo neví, že tam žije, málo vychází ven... až nyní i já to vím. Tak až pojedu nakoupit, také se po ní podívám, lidé kolem mě si budou možná klepat na čelo, koho tam kdesi hledám, ale byla bych tak moc ráda, kdybych uviděla bílého Pana Kocoura vyhřívat se na sluníčku se "stařenkou" kočičkou, kterou chodí navštěvovat...

Z Orlických hor napsala stálá dlouholetá čtenářka webu kočky Adélky.

S laskavým svolením převzato z www.kocka-info.cz