Moje babička neměla nikdy kočky moc v lásce. Ne, že by měla něco přímo konkrétně proti nim, ale nesnášela myši, ošklivila si je a také se jich i trochu bála. Protože kočka na myši „sahala" a potažmo je i jedla, nebyla u babičky příliš oblíbená. Marně jsem jí vysvětlovala, že kočka je vlastně dobroděj, který ji myší zbaví. Kočka tedy u nás jako budoucí domácí mazlíček zelenou neměla. Sousedi na chatě, kde jsme pravidelně trávili léto kočku měli. Mourovatou, úplně obyčejnou kočku, které říkali Kačenka. Vždycky, když Kačenka nesla přes naši parcelu domů myš, babička pronesla svůj oblíbený antikočičí proslov, který začínal slovem fuj a směřoval k nesené myši. Jednou v neděli večer odjeli sousedi do Prahy a v pondělí ráno se u nás objevila Kačenka. Stála na verandě, ve tváři výraz "něco bych jedla" a bylo vidět, že by z verandy šla nejraději i dál dovnitř.
Závěr pro nás z toho byl jasný. Sousedům se nepodařilo kočku před odjezdem chytit, tak ji tu museli nechat. Budou rádi, když se jim o ni postaráme. Kočičí konzervy tehdy nebyly, babička odešla k řezníkovi koupit kočce hovězí srdce, které jsme jí vařené pak nakrájeli na kousíčky, aby měla maso. Do misky jsme jí nalili mléko, které vděčně vypila. Tehdy ještě nikdo neřešil, že by kočky měly mít po kravském mléce střevní problémy a kočky mléko úplně normálně pily. Trochu problém s ní babička měla přes den, kočka téměř bez ustání vartovala u sporáku a žebrala jídlo. Bylo nám trochu divné, že má pořád takový hlad. Na spaní si vybrala botník hned za dveřmi, kde se uložila do bačkor a pantoflí tam naskládaných v poličce.
Tak minulo pondělí a sousedé nepřijeli. Tomu jsme se nedivili, bylo jasné, že přijedou až v pátek s koncem pracovního týdne. Večer jsme nechali mezi dveřmi na verandu zaklíněnou botu, aby se Kačence nezavřelo a šli jsme spát. Ráno mě probudil zoufalý křik a lamentování. Babička pobíhala po chatě, nesouvisle vykřikovala, že je něco strašné a není to snad ani možné, něco strašného se stalo. Probuzena nebývalým ruchem jsem šla zjistit, co že se to tak strašného děje. Babičku jsem našla nad botníkem a výkřiky směřovaly do něj. V botách tam seděla Kačenka, ale nebyla tam sama, jak se dalo předpokládat, ale z jedné pantofle vystrkovalo hlavičku maličké, mourovaté koťátko. Když Kačenka zjistila, že u nás je nocleh, i prostřený stůl, přinesla ráno mokrou trávou ještě své dítě, které také potřebovalo ubytování. Jestli se dosud babičce pod nohama motala při vaření kočka jedna, teď tam měla dvě. Trochu se přes to rozčilovala, ale protože to byla v jádru žena hodná a laskavá, kočce kupovala u řezníka kromě toho srdce i všelijaké kousky masa a doma jí vařila a dávala jíst. Kotě pilo mléko od matky, s jeho stravováním problém nebyl. Divné ani nebylo, že bylo kotě jen jedno, to bylo u Kačenky úplně normální, nebyla kastrovaná a často mívala jen jedno kotě. Také se stávalo, že nakonec neměla žádné kotě a sousedé říkali, že si to kotě zalehla, o čemž dnes bych už docela pochybovala a spíš se přikláním k tomu, že kotě zlikvidovali. Tak uplynul celý týden, my, výchovy koček neznalí, jsme měli ještě obavy, aby si také u nás nezalehla kotě a pořád jsme ji chodili dozorovat. Kočka byla spokojená, najedená, v pantoflích si hrálo šťastné koťátko s kulatým bříškem, babička přestala vykřikovat, prostě pravá letní idylka. Skončila náhle, v pátek odpoledne, když na víkend přijeli sousedé. Hned jsme jim hlásili, že u nás mají Kačenku i s kotětem. Tady přišla studená sprcha.
Jaké kotě? Naše Kačenka je doma a žádné kotě nemá. Babička byla blízko mdlob. Tak ona není jejich! Je to úplně cizí kočka i s kotětem a je teď naše. Hrůza! Potřebovali jsme jít na nádraží mé mamince naproti k vlaku a nastal problém, kam s kočkami, když se musí zamknout. Vzali jsme starý huňatý svetr a na verandě za dveřmi udělali kočce pelíšek na tu dobu, než se vrátíme od vlaku. Kočka byla z Kačenky překřtěna na kočku Skočku a koťátko dostalo jméno Leonek. Na zpáteční cestě jsem nadšeně vykládala mamince, jak máme kočku s koťátkem a babička už se s tím smířila. Když jsme se vrátili, na verandě v pelíšku nikdo nebyl. Ani navečer nikdo do pelíšku nepřišel, ani otevřenými dveřmi do botníku. Kočka Skočka s Leonkem byla pryč. Usoudila, že jsme ji vystrčili ven, protože se jí chceme zbavit a odešla se svým dítětem neznámo kam. Prošla jsem celé široké okolí a všude se ptala, mají-li mourovatou kočku s malým kotětem, nikdo neměl. Kdo ví, z jaké dálky k nám tehdy přišla a když měla dojem, že ji nechceme, vzala dítě a putovala dál.
Dana Věrčáková
S laskavým svolením převzato z www.kocka-info.cz.
