Oskárek je takové naše sluníčko, miláček a zároveň pěkný dáreček.
Aby bylo jasno, Oskárek je náš kocour mourovaté barvy, kterého máme déle jak dva roky. Tady je jeho příběh...
K mým rodičům se jednoho dne zatoulala černá kočka, spíš menší než větší. Asi se u nich má dobře, protože u nich už zůstala. My jí říkáme Mamina, rodiče ji hanebně nazývají Skunk, ale my víme, že ji mají rádi. Už měla asi čtyřikrát koťata, se kterými jsme s přítelkyní stáli na trhu, abychom je darovali hodným lidem.
Mezi nimi jsme si našli našeho Oskárka...Oskyče...Oskýho. Byl to jediný kluk z pěti koťátek a navíc mourovatý - hned jsme věděli, že právě on je ten náš miláček. Jelikož ho máme v bytě, tak ho po roce čekala nemilá operace - kastrace. Asi proto má potíže s močovými kameny - párkrát do roka chodíme k naší skvělé paní veterinářce s močí na testy a kupujeme mu speciální granulky. Vždy od paní doktorky sklidíme velkou pochvalu a obdiv, jak dokážeme odchytit tolik vzorku (moči). To víte, máme na to své finty.
Bohužel má takové omezení, že mu nemůžeme dávat téměř žádné pochoutky - on si o ně ale vždy tak krásně řekne, že se nedá odmítnout. Takže omezení občas porušíme.
Kromě jeho nejoblíbenější činnosti, kterou je polehávání kdekoliv to jen jde (monitor, lednice, topení nebo třeba rotoped) a pravidelného lehnutí si na nás vždy ráno, když nám zazvoní budík, miluje šunčičku a mléko přímo z hrnečku, do kterého namočí tlapku a pak si ji olizuje.
Schválně, kde myslíte, že má misky s jídlem? Náš Oskárek je má až nahoře na skříni. Jinde by mu snad ani nechutnalo. Když má hladíka, nebo spíše chuť na něco dobrého, vyskočí si k miskám na skříň, sedne a svýma hladovýma očima nás tak tak dlouho hypnotizuje, dokud se mu v misce něco neobjeví.
Právě teď, když píšeme tenhle článek, kouká z okna ven na sýkorky, které zabloudily na krmítko pro něco dobrého. Skáče po okně jako blázínek. Naopak nemá rád cestování v přepravce, když jedeme k mým rodičům, a už vůbec nesnáší kohokoli cizího, to zaleze kam jen může a tiše vrčí.
Ale s námi se mazlí jako prdloušek. Je to naše miminko. Na těchto stránkách už je celkem známý - již se zúčastnil dvou fotosoutěží, ve kterých vždy něco pěkného vyhrál. Takže je to takový náš šampion. Jen se mu podívejte do očí, no nelíbil by se vám?
Asi bude mít kamaráda - tedy pokud ho nezakousne. Při nedávné veliké sněhové vichřici jsme našli u nás na stromě malé černé kotě, bylo vyhublé, promrzlé a mělo velikou rýmu. Již prošlo uzdravovací procedurou, teď ho čeká návštěva u veterinářky a vezmeme si ho do bytu. Jeho největší zálibou je lezení po stromech až na špičku. Dali jsme mu proto jméno Tree. To už je ale jiný příběh a o něm zase někdy příště...
