Bylo léto, prázdniny a v naší kůlně na chatě se najednou ocitla mourovatá kočka. Kolem je devět dalších chat, ale pravidelně jsou navštěvovány asi jen čtyři. Vesnice je skoro jeden a půl kilometru daleko lesem a dál už není nic, než vody Slapského jezera. To, že kočka je takzvaně ničí bylo jasné ve chvíli, kdy se jí narodilo pět koťátek. Ze začátku se nás bála, měla strach, že bychom mohli její křehké kočičí rodince ublížit. Dělníci nám zrovna dělali plechovou střechu a hluk rušil kočičí mámu natolik, že postupně odnosila své děti neznámo kam. Její stravování jistili střídavě přísunem jídla můj muž a jeho bratr. Když jsme přijeli na dovolenou, pořád se nám nedařilo koťata najít. Kočka přišla každý večer v půl šesté na jídlo, ale hned se zase ztratila. Začali jsme ji stopovat, abychom zjistili, co je s koťaty. Nakonec jsme objevili, že je odnosila přes tři parcely k neobydlené chatě a tam je skryla pod převrácenou loď. Každou chvíli hrozilo, že jí koťátka spadnou ze svahu dolů do keřů, tak jsme se rozhodli, že je přeneseme zpět k chatě. Celou záležitost urychlil fakt, že se kočka najednou objevila u kůlny a v zubech vlekla nejmenší, černé kotě. Vyskočila s ním pod střechu a zasunula ho do srolovaného zbytku koberce, který tam objevila. Vzali jsme krabici, šli jsme s ní k opuštěné chatě, tam naložili její rodinku a vydali se vysokou trávou zpět.

Kočka běžela vedle nás jako pes a zdálo se, že nám důvěřuje. Znovu jsme jí ustlali v kůlně pelíšek z odloženého závěsu a přivřeli jsme dveře, aby na ni z venku nebylo vidět a nikdo ji nerušil.

Takhle bylo možné ji lépe krmit, dávat jí mléko, granule a čistou vodu. Vzorně se o své děti starala a my měli poprvé v životě možnost vidět, jak jim nosí mrtvou myš na hraní a s ní trs čerstvé trávy, patrně výukovou pomůcku, aby pochopili, že tráva je dobrá na trávení. Koťátka rostla jako z vody a začínala lézt a nám pomalu začal problém, co s nimi bude až prázdniny skončí. Bude potřeba jim najít páníčky, tady nemohou zůstat, v zimě by umřeli hlady, protože tam nikdo nejezdí a venku žádné jídlo není.

Bylo rozhodnuto, že největší kotě, černobílého Fandu si necháme a ostatním najdeme nové páníčky. To jsme ještě netušili, jak těžké je udat kočku, byť by byla seberoztomilejší, ale jen obyčejná micka. Pro matku kočku jsme vybrali útulek, tam o ni v zimě bude postaráno. Začali jsme plánovat převoz kocourka Fandy do Prahy. Prázdniny ještě sice nekončily, ale já jsem měla obavy tam kocourka nechat, že by nám ho někdo mohl vzít. Já bláhová tehdy netušila, že nám tam maximálně někdo může ještě nějakou kočku přidat, ale rozhodně nám žádnou nikdo nevezme.

Kocourka jsme pravidelně vždy na chvíli brali k sobě, aby si na nás zvykl a měl nás rád. Prchal ale pokaždé zpět za mámou a hrozně ječel, když jsme ho chtěli pochovat. Kočka na něj často čekala u dveří a odvedla ho zpět. Učili jsme kocourka také jíst a pít z misky, aby stále neobtěžoval svou vyhublou a početnými mateřskými povinnostmi zmordovanou matku, ale ani pro to neměl pochopení. Ostatní koťata bez problémů už dávno pila mlíčko z misky, jen on se pořád cpal pod kočku, která už stejně žádné mléko neměla. Do jídla zásadně šlapal a všechno zvrhnul. Naše výukové programy moc nefungovaly, ale nejmocnější je příklad ostatních. Ostatní koťátka spokojeně jedla seřazená kolem misky a tak se i Fanda naučil časem jíst pěkně sám, aby na něj vůbec něco zbylo. Kočičí matku jsme mohli začít trochu opečovávat, aby přibrala na váze a vypadala lépe. Bylo rozhodnuto.Kočky tu zatím zůstanou, Fanda pojede do Prahy a stane se z něj bytový kocourek.

Dana Věrčáková

S laskavým svolením převzato z Webu kočky Adélky