Mami, mňau, mami, bolí mě bříško hlady. Taky v očičkách mě pálí, skoro nic nevidím. Mami, proč nic neříkáš, nespi už, kde mám bratříčky a sestřičky? Nikdo si se mnou nehraje, jsem tu bolavý a sám, bojím se. Ty divné dvounohé kočky kolem chodí a nevidí, jak tu naříkám. Já si tu k tobě, maminko, lehnu, nožičky mě už neunesou ze samého pláče a hladu, asi brzo tak tvrdě usnu jako ty. Chtěl bych se přitulit, ale jsi taková divná a kožíšek nemáš hřejivý.

Když jsme se již úplně přestěhovali s manželem na chatu, jezdili jsme do menšího městečka nakoupit vždy zásoby potravin a hlavně příděl masa pro naše kočulky. Před řeznictvím bylo takové menší parkoviště a poblíž obchodní dům, kde také byla možnost všechno, co potřebujeme nakoupit.

Hned vedle parkoviště býval menší parčík s dosti vysokým křovím, kde se ukrývaly, jak jsem časem zjistila, kočičky. Bývalo to na pováženou, protože kolem vedla hodně frekventovaná silnice, vlastně průchozí cesta přes náměstí všech automobilů přes město.

Vzbouzím se jako všechny poslední dny, zplavená, unavená do stejně unaveného, dusného dne.  Potácím se k rychlovarce, honem, honem KAFE!  Po chvíli se držím hrnku, sedím na sedačce a najednou si uvědomím, jak je to ráno jiné. Sedím na sedačce sama.

Vylítla jsem k lavůrku, Ďabi, něco je s Ďabinkem! Ale stařeček spokojeně odfukuje, zdá se mu o dobrotách a neví o světě. Pátrám dál. Aronek, čumák u čumáku, chrní s Mikýskem v dceřiných peřinách.

Lucinka je malá želvovinová kočičí holčička, která, ačkoliv je ještě maličká, má veliké trápení. Je totiž slepá na jedno očičko a druhé očko bohužel nemá (zřejmě díky nějakému "dobrákovi"). Očičko má pokryto blankou, kterou lze odoperovat, aby Lucinka mohla koukat na svět aspoň jedním očičkem, bohužel v Azýlku, kde Lucinka zatím žije, chybí na její operaci peníze.

Proto se obracíme na hodné lidi, kterým není osud malé Lucinky lhostejný a rádi by jí dali šanci na normální život snad i v nějakém fajn domově.

Ale ve vzduchu se přeci jen vznáší voňavá předtucha jara a dnes ani není zima. Letí to, příští týden bude duben. A tak jsem se rozhodla, že zaseji do truhlíků semínka, což dělám každý rok.

Moje babička neměla nikdy kočky moc v lásce. Ne, že by měla něco přímo konkrétně proti nim, ale nesnášela myši, ošklivila si je a také se jich i trochu bála. Protože kočka na myši „sahala" a potažmo je i jedla, nebyla u babičky příliš oblíbená. Marně jsem jí vysvětlovala, že kočka je vlastně dobroděj, který ji myší zbaví. Kočka tedy u nás jako budoucí domácí mazlíček zelenou neměla. Sousedi na chatě, kde jsme pravidelně trávili léto kočku měli. Mourovatou, úplně obyčejnou kočku, které říkali Kačenka.