Dovolte, abych se vám představil. Jsem kocour domácí, mám černý kožíšek a říkají mi Pecka. Jsem ještě úplné kočičí miminko (já si teda nepamatuju, kdy jsem přišel na svět, ale dvojnožci říkají, že mi jsou asi tak dva měsíce), ale přesto už jsem prožil dokonce i dobrodružství, smutek, stesk... a taky vím, jaké to je, když má člověk, pardon - kocour, prázdné bříško. Jak se to všechno seběhlo.
Maminka mě a mé sourozence přivedla na svět v jednom chlívku, kde nebyla žádná zvířátka. Asi proto si ho maminka vybrala - nikdo nás tam nerušil, nikdo o nás nevěděl. Maminka nám vyprávěla moc smutný příběh o tom, jak její dvojnožci našli její minulé dětičky a všechny jí je sebrali a už je nikdy neviděla. A tak se rozhodla tentokrát najít tiché místečko, kam by se s námi schovala. Sice to bylo u úplně cizích dvojnožců, ale to vůbec nevadí, maminka slíbila, že až vyrosteme, dovede nás k sobě domů - a to už nás její dvojnožci určitě budou mít rádi. A budeme spolu žít celičký život.
V klidu jsme si vyrůstali, hráli jsme si s bráškou a sestřičkou, maminka pro nás měla dobré mlíčko. Nikdo o nás nevěděl, jenom občas okýnkem do chlívku nakoukl nějaký veliký čtyřnožec (prý kůň, říkala maminka) a za dveřmi přešlapoval a čas od času trošku zaštěkal malý čtyřnožec (prý pes, náš největší nepřítel). Maminka občas odešla ulovit si nějakou myšku, aby pro nás měla pořád dost mlíčka. Bylo nám tak krásně! Jenže všechno je najednou nějak jinak.
Jednoho dne maminka odešla a odnesla s sebou naši sestřičku. Říkali jsme si s bráškou, že se pro nás určitě vrátí. Hezky potichoučku jsme na ni čekali celý den, ale máma nikde. Večer nám začalo kručet v bříšku a bylo nám zima, tak jsme se s bráškou k sobě přitiskli, trošku jsme si poplakali, a brzy jsme usnuli. Když jsme se ráno probudili, maminka pořád nikde. Bráška byl odvážnější než já a tak se vydal mámu hledat. A tak jsem tam zůstal sám. Bylo mi moc moc smutno, měl jsem už opravdu velký hlad a byla mi zima. Máma nikde, sestřička nikde, bráška nikde... Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem jen seděl a plakal a plakal. Doufal jsem, že je přivolám zpátky. Den se překulil a nikde nikdo. Už jsem ani nevěděl, jestli pláču více hlady nebo smutkem, když se ve dveřích objevil dvojnožec. Byl takový velký, fousatý, ale udělal na mě moc mile "čičiči" a já jsem se zaradoval, že už nebudu sám. Jenže on zase odešel! Za chvilku ale přišel jiný dovjnožec, malý, blonďatý, no prostě takové kotě jako já. Nejenže na mě hezky zavolal, ale dokonce přišel až ke mně a vzal mě do náručí. To vám byla krása! Takové teplíčko, jako u maminky. Bříško mě sice hlady pořád svíralo, ale už jsem nebyl smutný a nebyla mi zima. A to je kotěti hned líp!
Za chviličku mi MŮJ dvojnožec dal i dobrou baštu, takže mi ke štěstí nechybělo už vůbec nic. A nebojte se, dvojnožec mě už vůbec neopustil! Hezky se o mně stará, hraje si se mnou, tulí se se mnou... Jenže ten malý dvojnožec má ještě nějaké velké dvojnožce (asi maminky nebo co) a ti říkají, že si mě nemůže nechat, protože tady už jednoho kocoura mají a ten by mi prý určitě ubližoval. A taky ti štěkací psi prý by se se mnou možná nekamarádili. Tak nevím. Ale můj malý dvojnožec prý mi najde někoho hodného, kdo mě bude mít taky tak moc ráda. A tak se vůbec nebojím!
