Milí přátelé, opět se vám hlásí kocour jménem Pecka. Znáte mě už z předchozího povídání (pro ty, kdo zapomněli, je tady - přečtěte si ho znovu), kde jsem se vám svěřil, jak těžký jsem měl start do života. Dnes vám chci mňouknout, co bylo dál.
Jak jsem psal minule, že mi hledají nový domov, tak to zase tak žhavé nebylo. Protože jsem enormně milý, hravý, čistotný, mazlivý... no prostě úžasný kocourek, začaly kolem mě chodit takové řeči jako "ale ty už ho stejně nikomu nedáš", "kam bys poslala takové ňuňané koťátko", "už je stejně tvůj" - a tak podobně. Z toho všeho jsem pochopil, že se o mně zcela vážně uvažuje jako o novém domácím mazlíčkovi, a začal jsem být ještě jistější v kramflekách. Trošku více jsem si dovolil zlobit, ale fakt jenom jako takové malé kotě prostě zlobit musí, při tom jsem se ale naučil házet po lidech ty nejoddanější kočičí andělské pohledy, a taky se ještě více mazlit, ještě krásněji si s lidmi hrát a ještě hlasitěji vrnět, abych je utvrdil v tom, že si mě prostě musí nechat. Dávali mi samé dobroty, předháněli se, kdo mi koupí chutnější paštičku nebo kapsičku. No prostě všechno nasvědčovalo tomu, že hledání nového domova bylo zažehnáno. S tím velkým černým kocourem, o kterém všichni tvrdí, že je můj táta (no, nevím, nevím), jsem se taky moc nepral. Jenom jsme po sobě trochu vrčeli a tak, aby řeč nestála. Já bych se s ním i kamarádil, ale on nechtěl ani slyšet. Ale to nevadí, on k paničce zase tak moc nechodí, takže jsem měl byt a lidi skoro výhradně pro sebe.
Bylo mi fakt krásně, žil jsem si jako kočičí král. Jenže potom moje malá panička někam odjela a já jsem zůstal doma jenom s tou velkou. Což o to, legrace s ní je taky, krmí mě samýma dobrotama, bere mě do postele... Jenže ta malá mě občas vzala ven, to bylo žůžo! Velká panička prý má bolavé nohy nebo co, no prostě ven mě brát nechtěla, že prý mě nedohoní, kdybych utekl. No kam bych utíkal! A tak jsem jednoho dne využil situace, když odcházel ven můj větší kolega, proklouznul jsem mezi dveřmi taky a ocitnul jsem se venku u cesty. Proč za mnou panička utíkala a snažila se mě chytit, to fakt nechápu. Vždyť já bych přece domů trefil sám! Asi...
Tento můj výlet měl ovšem okamžitou dohru. Ještě ten den se začalo u nás mluvit o nějaké úplně cizí paní, která prý si mě moc ráda vezme. No tohle! Honem jsem začal být zase hodný kocourek, ale nic naplat. Začali mi vysvětlovat něco o tom, že ta paní nemá doma psy, kteří by mi mohli ublížit, a že má více prostoru, kde si můžu běhat... Za pár dní mě ráno prostě strčili do krabice (fuj, vězení!) a odvezli úúúúúúúúplně pryč, úúúúúúúúplně daleko, k úúúúúúplně cizím lidem! Jenže já jsem hrdina. Vůbec jsem nebrečel. Oni totiž mají doma taky děti, které si se mnou hrají, a ta paní je úplně moc hodná, dává mi samé dobroty, drbe mě na bříšku... no prostě jsem si vůbec, ale fakt vůbec nepohoršil. A můžu si běhat venku, i když mě berou i domů, pořád jsem prý ještě maličký a mohl bych se nachladit v noci venku sám... Hlavně by mi tam určitě bylo smutno, ale to jim povídat nebudu. Jsou mi sice teprve asi tak tři měsíce a pořád nade mnou šišlají, jaké jsem "klásné koťátko", ale já jsem už opravdu velký kocour, tak jaképak smutnění a stýskání, že jo!
Tak se, lidi, mějte. Moje nová panička nemá počítač, tak už se vám asi neozvu. Ale vy si na mě určitě tak jako tak občas vzpomenete, že jo?!
