Bylo 24. června a já volala Lucce v kolik mám přijet. Chtěly jsme jet plavit koně k Berounu. V telefonu jsem slyšela jen její uplakaný hlas a cosi o tom, že stáje hoří. Na nic jsem nemyslela a během hodiny jsem byla na místě. Místo, kam jsem jezdila jako domů, se podobalo místu, kde se stala tragédie a ona se opravdu stala! Někdo, kdo se zbytečně honosí názvem ?člověk?, nám zapálil v noci stáje, kde kromě "mého" Donečka uhořeli i Laertes a Eufrat. Lucčin Sedrik společně se Samem a Taktikem přežili, ale za cenu obrovských fyzických zranění a psychické zlomenosti. Přišli jsme o nejlepší přátele, o zvířata, která stála za to, aby jim byl podřízen život.
Nyní tomu bude již měsíc, co mi na Dona zbyly jen vzpomínky, ale za ten měsíc jsem pochopila pár důležitých věcí. Stydím se za to, že patřím do kategorie ?člověk?, jelikož se tam řadí i ten, kdo tehdy v noci škrtnul zápalkou a vzal nevinné životy našich lásek a kus životů nám od koní. Pochopila jsem, že až při takovýchto těžkých situacích se pozná pravý charakter člověka a já poznala, že moji přátelé z Ptic mají charakter opravdu ryzí a také jsem pochopila, jak silná dokáže být nenávist a chuť po pomstě, kterou cítíme k té ?lidské hyeně?. Tak jako kůň běží svůj závod, tak i my, odhodlaně a vytrvale, budeme pátrat po někom, kdo si nezaslouží žít! A i my snad svůj závod se spravedlností jednou vyhrajeme?
Maybeline



Maybeline