Je to fenka německého ovčáka, kterou jsem dostala od svého taťky. Nedávno nám umřel pejsek a neměl nás kdo hlídat, tak jsme se začali poohlížet po novém.

Taťka chtěl nějakého pejska s PP, ale zrovna v tu dobu měla sousedova fenka štěňata. Byla nádherná a nedalo se odolat těm krásným malým klubíčkům, která se pod ní choulila. Chtěli jsme kluka, ale už zbyly jen holky. Jednu jsem si vyhlédla, ale taťka mi vybral jinou, která měla pěkně velké a mohutné tlapky.
Takže tu jsme si nakonec vezli s sebou domů, a ani nevadilo, že papíry nemá.

Hned, jak jsme vyjeli na cestu, mě počůrala, a když jsme dojeli domů, tak ještě poblinkala. Chudinka malá byla tak vystrašená.

Když jsme jsme ji přivezli, byl další problém na obzoru. Měla plno blech.
Musela se vykoupat a postříkat proti blechám. Chudinka nevěděla, co se s ní děje, a tolik lidí okolo... Musel to pro ni být horor. Bylo to ale pro její dobro.

Musela jsem jí vybrat nějaké krásné jméno, které by se k ní hodilo. Nakonec jsem ho složila ze jména její maminky a tatínka. Tím tedy vznikla Rita. My jí stejně ale většinou říkáme její přezdívkou. Jak vyrostla a zmohutněla a podle její barvy jí říkáme Béďa.

Ze začátku, než si na nás zvykla, jsme ji měli doma v koupelně. Na zahradě se pro ni už připravoval kotec. Dostala krásný a velký, nově natřený i se zateplenou boudou. Když nastal den stěhování, bylo jasné, že nebude mít velikou radost. Ale co se dá dělat, bude to hlídací bafík. Byla ještě tak malá, že prolezla mezi mřížemi. Museli jsme je zadělat ještě prkny. V noci tam už vůbec nechtěla být. Vyla a kňučela, takže někdy se stalo, že se nám zželelo a vzali jsme ji domů.

Naše první procházky si stále pamatuji. Ze začátku se bála štěkajících psů a pak ztuhla a nechtěla se pohnout. Musela jsem ji nosit a to už byla docela těžká. Nechtěla ani chodit po schodech, ale to už je minulostí. Je to totiž naše šikovná holčička.

Teď už je to velká slečna a od prvních procházek uplynulo již šest let. Doufám, že jí nebude vadit, když jsem to na ní prozradila.

Jezdí se mnou a s přítelem na výlety a pod stan. Má nás oba velice ráda a je šťastná, když ji ss ebou vezmeme. Na dovolenou jsme minulý rok jeli do severních Čech a jezdili jsme různě po památkách. Vždy večer jsme spali pod stanem. Jen jsme postavili stan, tak se hned uvelebila na své místo a hned usnula. A takhle s námi jezdila téměř čtrnáct dní.

Jednou se nám stala taková krásná příhoda, když jsme šli do ZOO v Ústí nad Labem, kam můžou i pejsci. Byli jsme rádi, že se může podívat i na jiná zvířátka. Nejvíc se jí zalíbily opice a lemuři. Ti se jí líbili, protože je měla skoro u čumáku, a pak ji dokonce napadl šéf lemuří smečky, bránil totiž své holky. Ptáte se, jak je možné, že jí napadl? Oni mohli totiž ven z výběhu a lítali jak prdloušci po celé ZOO.

Letos se s naší Beďulkou chystáme do Brna na veletrhy PROPET a v létě na dovču do Orlických hor na chatu. Rádi bychom s ní šli na nějakou výstavu pro voříšky, uvidíme, jestli bude letos nějaká poblíž.

Vrátím se k Ritě jak hlídá. Dělá ze sebe strašlivého psa. Když jde někdo kolem plotu, tak štěká a cení zuby, jako kdyby ho chtěla sežrat. Ale jen někdo tu bránu otevře, tak je z ní najednou svatoušek a nechala by se uhladit a udrbat. Jejím nejoblíbenějším způsobem pohlazení je metoda námi zvaná "řízečky". To se povalí na záda a já ji drbu a plácám všude po stehýnkách na zadních nohou. Nikdy na mě nevrčela a ani nekousla. Můžu jí i šahat do misky, když dlabe, ale vůbec mi nic neudělá a ani jí to nevadí.
Nejraději má procházky a různé pamlsky a ostatní naše zvířátka a těch je hodně.

Na to kolik jí už je, tak pořád je ještě štěňátko. Moc ji máme rádi a doufáme, že bude s námi hodně moc dalších let a že nás bude mít pořád stejně ráda.
S přítelem už hledáme bydlení ve svém. Proto tou nejdůležitější podmínkou je dostatečně veliká zahrada, aby měla naše Rituška kde běhat.