Ahoj, tento článek je určen především těm, kdo se již ve svém životě setkali s faktem, že ztratili svého psího přítele.

Sama jsem toto pondělí 13.4.2006 přišla o svého nejlepšího psího kamaráda -jezevčíka Maxíka, který mi byl věrným společníkem téměř 1/2 mého života.

Byl uspán ve věku nedožitých 16ti let, s tatínkem jsem ho pochovala na zahrádce, kde celý svůj pestrý život žil. Byla jsem to právě já, kdo ho doprovázel na poslední cestě do psího nebe. Musím říct, že to pro mne bylo nesmírně těžké, ale měli jsme k sobě nejblíže. Byl na tom velmi špatně - nádor na pacce (2x odoperovaný prstový článek, který neustále bujel, šedý zákal, špatné zuby a uši), trpěl i tak.

Samozřejmě to všichni těžce neseme, i tento vzkaz se mi těžko píše, neustále budu vzpomínat, jaké vylomeniny prováděl se svojí dcerou (5ti letá Chelsea), kterou ještě máme, jak si trhal ze stromu sám meruňky, jak rád křoupal mrkev...Snažím se myslet na ty pěkné věci, i když si pro něj mohu oči vyplakat.

Pamatuji si jak u veterináře jsme se podívali vzájemně do očí, které byly plné smutku a bolesti z budoucí ztráty. Věřím, že je mu již lépe v psím nebi a že na nás vzpomíná jen v dobrém, chovali jsme se k němu hezky, což nám dával neustále najevo, i když už byl starý a sem tam protiva.

Zatím je to všechno příliš čerstvé a bolestivé, přesto, že jsem se na jeho odchod připravovala poslední roky, i tak to těžko zvládám.