Zachytit zvířata při lovu patří k těm největším fotografovým výzvám. Boj o přežití je neúprosný, a právě vztah mezi lovcem a kořistí jej odhaluje v té nejsyrovější a zároveň i nejpřirozenější podobě. Čas od času se na různých besedách setkáváme s otázkami typu: jak můžeme s klidem fotografovat, jak jedno zvíře zabíjí druhé. Podobné otázky jsou odrazem toho, jak moc jsme se vzdálili od našich vlastních přirozených kořenů, a občas také projevem lhaní si do vlastní kapsy.

To, že si dnes většina z nás nevezme do ruky oštěp a nejde si ulovit večeři, přece neznamená, že kvůli nám, ať už pro maso, nebo pro kůži, neumírají zvířata. To, že naši domácí mazlíčci žijí z granulí a konzerv, neznamená, že by za jiných podmínek nelovili jiná (také roztomilá) zvířátka. Zkrátka a dobře - to, že něco nevidíme nebo se toho přímo neúčastníme, neznamená, že se jako druh chováme nějak výjimečně. Na mnoha příkladech by se ostatně dalo dokázat, že je tomu spíše naopak.

Foto z knihy Divoká planeta

Obecně zakořeněná představa o bezbranné oběti a vždy úspěšném dravci je navíc naprosto mylná. Ačkoliv to tak na první pohled nemusí vždy vypadat, v souboji kdo z koho to příroda zařídila natolik moudře, že jsou šance lovce i kořisti nesmírně vyrovnané. Tam, kde je jedna strana obdařena zuby a drápy, tam je potenciální kořist vybavena rychlostí, schopností se maskovat, nebo rohy a kopyty, které můžou útočníka občas značně pošramotit. Je také třeba si uvědomit, že když lovící lvice mine pakoně, zůstane sice ve stádě o jedno zvíře navíc, ale v případě přetrvávajících loveckých neúspěchů to bude právě lvice, která zřejmě nepřežije. Nebudeme tvrdit, že nás nikdy nepotkalo to, že jsme více fandili jedné straně. Někdy se prostě neubráníte a vytvoříte si k některým zvířatům vztah, a jen těžko pak můžete zůstat nestranní. Když třeba delší dobu pozorujete drama zebří rodiny, kterou od sebe odřízla řeka plná krokodýlů, nebo jste svědky toho, jak gepardí mláďata v rámci výuky lovu "trápí" malou impalu, museli byste být ze železa, aby to s vámi nehnulo.

V případě většiny loveckých scén, které jsme mohli pozorovat, jsme se ale oba shodli na tom, že nějaké větší emoce jdou v takových případech většinou stranou. Kořistí jsou často oslabená zvířata, která navíc bývají součástí nějakého většího celku, a tak jejich případnou smrt vnímáme spíše jen jako anonymní ztrátu jednoho kusu ze stáda. Šelmy lovit musí, ať už u toho jsme, či nejsme, takže pokud máme možnost nějaký lov vidět (což není zas tak úplně jednoduché), je to vždy svátek. Naopak se přiznáváme, že v těchto případech dokonce více fandíme šelmám, protože máme pochopitelně zájem na co nejzajímavějších záběrech. V přírodě by pro člověka mělo platit jedno důležité pravidlo. Nikdy bychom se neměli vměšovat do přirozených dějů, které zde probíhají. Právo přežít v divočině má pouze ten silnější (a opravdu to nemusí být vždy nutně lovec). Naše, někdy poněkud pokřivené, vnímání zcela přirozených jevů by totiž skutečně vážně míněné ochraně přírody mohlo spíše uškodit.

Ukázka z knihy Divoká planeta

Divoká planeta
nakladatelství Fragment

Kniha fascinujících fotografií z divočiny!

Fotografové Petr Slavík a Václav Šilha se dívají na naši Zemi hledáčkem svých fotoaparátů opravdu zasvěceně a objevují pro nás pozoruhodný svět zvířat, jak ho neznáme.