Pocházím z rodiny, která je velmi úzce spjata s přírodou a domácími zvířaty. Už odmalička jsem se sestrou chytala v kalužích pulce, čolky a nosila je domů do akvárií na pozorování. (Jsem docela ráda, že tyto vlohy nezdědily moje děti a neobšťastňují mě podobnými činy.) Doma jsme mívali všelijaké domácí mazlíky - psy, kočky, králíky, křečky, rybičky...a co teprve v hospodářství na vesnici u mé babičky, kde jsem ráda trávila prázdniny a zvířátek si užila opravdu hodně. Jakmile jsem se vdala a přestěhovala do panelového bytu, život se zvířaty skončil. Domácí mazlíčky mi nahradily děti a péče o ně. Když kluci trochu odrostli, začalo mi hlavou vrtat, zda kluky neochuzujeme,když společně nepečujeme o domácí zvířátko. Při návštěvě zverimexu jsme nejvíc obdivovali papoušky - korelky s krásně červenými tvářičkami. Později jsem se nemohla vynadívat na nejchytřejšího papouška světa - žaka. Vzbuzoval ve mně obdiv a zároveň respekt a strach z velkého zobáku. Touha po žakovi začala být vtíravější den ode dne. Začala jsem o něm vyhledávat informace. Jenže čím víc informací jsem vyhledala, tím víc jsem se utvrzovala, že žako je pro nás nedostupný. Papoušek je totiž velmi konzervativní, každá změna ho stresuje, může z těchto změn snadno onemocnět nebo se začít škubat. Inteligencí se tento papoušek blíží k dvou až tříletému dítěti a uvázat si takto malé dítě na 50 let (žakové se mohou dožít velmi vysokého věku) jsem se obávala.
Vyhledala jsem si proto náhradu a to mnohem menšího papouška - papouška senegalského. Mluví se o něm, že bývá povahou vlastně takový malý žako. Pochází rovněž z Afriky a dožívá se 25 let. Tak jsme si jeli k chovatelce pro nového kamaráda. Pojmenovali jsme ho Bertík a zpočátku jsem ho ještě musela krmit lžičkou. Byl papouščí miminko a jako miminko byl odmalička ručně dokrmován. Odmalička nás bral jako členy hejna.
Bertík byl úžasný, ochočený. Přistával nám na hlavách, dával pusinky. Časem jsme mu pořídili papouščí slečnu Žofku, která vyplnila čas, jaký jsme mu nebyli schopni dát.
Na žaky časem taky došlo. Inzerce se totiž hemží nepohodlnými a už nechtěnými papoušky. My tak získali prvního žaka - Huga. Po něm přišla žačí princezna - Arletka... a ještě dva senegálkové opět již nehodící se z inzerce (Kvídu nám darovali lidé z důvodu narození miminka). Důvody, proč se lidé zbavují papoušků jsou stejné - neschopnost věnovat jim čas, alergie, miminko, nepořádek...
K našemu hejnu přibyl ještě jeden papoušek - papoušek meyerův (žlutotemenný), který je vlastně takový bratranec senegalců. Pojmenovali jsme ho Fido.
Tak nám doma mluví, vřeští a pláčou nejen děti, ale i naši opeření kamarádi. Když se venku oteplí, přestěhujeme je do venkovních voliér, aby si užili trošku sluníčka.
Život s papoušky není vždy jednoduchý. Dělají hluk a nepořádek, ale to vše nám vynahradí kontakt s těmito inteligentními tvory.
Na závěr bych chtěl říci, že tito afričtí papoušci nejsou v žádném případě vhodnými mazlíky pro malé děti. V naší rodině je opečovávám já za asistence nejstaršího syna. Mladší syn jim občas šoupne piškotek... většina těchto papoušků nemá ráda děti a taky se dost často stává, že se navážou na jednoho člena rodiny a na ostatní pak nemilosrdně útočí.
Autorce posíláme za její zajímavé povídání knížku z nakladatelství Jan Vašut:
papoušci
nejhorší je, že napodobují řev našich dětí...kašlou smrkají,štěkají....odpočítávají...tři dva jedna gooool....odpočineme si v létě, kdyžjsou venku
shibo....nejvíc prachu pouštějí žakové...ani čistička vzduchu nestíhá ...