Pamatujete si na mě? Já jsem labradorka Stacey. Naposledy jsem vám o sobě psala, když mi bylo 3 a půl měsíce. Teď už mi je rok a půl. Ten čas strašně letí. Za tu dobu se toho opravdu hodně změnilo. Přestěhovali jsme se s paničkou Ilčou do nového krásného bytu. Je sice malinkatý, ale mě se tam líbí. Kousek od bytu je takový velký lesopark, tak tam chodíme na procházky. V létě a na podzim tam bylo nádherně. Teď v zimě tam teda moc nechodíme, protože nemrzne, ale pořád prší a je tam bláto. Panička pak vždycky nadává, když se v tom blátě vyválím a musí mě koupat. Ale nedivím se jí, není to sranda tahat 35 kg do vany. Pořádně jsem za tu dobu vyrostla.

Taky jsme s paničkou chodily na jaře na cvičák. Byla to paráda. Spousta pejsků a dostávala jsme dobrůtky za každý povel, který jsem splnila. Taky jsme dostali hračku. Úžasný pískací míček. Mám ho pořád a vždycky, když si mě nikdo nevšímá, tak s ním začnu pískat... To je pak pozdvižení. Panička se vždycky strašně lekne. Nebo třeba jen tak štěknu a všichni se můžou zbláznit. Ilči brácha říkal, že ze mě jednou dostane infarkt. Nevím sice, co to znamená, ale netvářil se moc nadšeně, tak uvidíme.

V létě jsem onemocněla. Měla jsem alergii na bleší kousnutí. Nezní to jako tragédie, ale opravdu to nevypadalo moc dobře. Bolelo to a musela jsem chodit na kortikoidové injekce a antibiotika a panička mi to musela pořád desinfikovat. Trvalo to asi měsíc, než mě vyléčili. Panička měla moc velký strach, protože i veterinář si jednu dobu nevěděl rady. No a teď se občas stane, že mě zase kousne blecha a objeví se to znova. Ale už víme s paničkou, co máme dělat, tak už to je docela dobrý. Vždycky mi to místečko vyholí, aby to mohlo dýchat. Sice pak vypadám jak skinhead a všichni se mi smějou, ale mě se docela uleví, když k tomu může vzduch a taky desinfekce. Léčit se to prý bohužel nedá, jedině tomu předcházet tím, že prostě nesmím mít blechy. Ale obojky a spreje moc nepomáhají, takže musíme kupovat takový gel, který působí jen měsíc, stojí asi 250,- Kč a vetře se do kůže na hřbetě. Pak mě panička nesmí koupat, aby se to nesmylo. S Ilčou jsme zjistili, že tu alergii má i můj táta a moje mamka, takže to je asi dědičný.

Když už jsem u té mamky, tak si představte, že ona teďka pracuje v Praze na letišti. Pomáhá tam policajtům hledat v zavazadlech drogy. Starají se o ni a cvičí ji.
Mě začal cvičit nový páneček. Byla to ze začátku docela sranda, když se rozčiloval, že jsem ho neposlechla. Ale to bylo jen chvilku. Zjistila jsem totiž, že když udělám to, co po mě chce, tak za to skoro vždycky dostanu něco dobrýho. To se celkem vyplatí. Je fakt, že za ty tři měsíce, co mě cvičí, už toho umím opravdu hodně. No, já jsem toho uměla dost i předtím, ale moc se mi nechtělo poslouchat. Teď už to je jiný. Začalo mě to bavit. A pánečka mám moc ráda. Ale taky ráda zbaštím co najdu na ulici. To se mu nelíbí. Pokaždé mi to sebere. Tak jsem se naučila, že když na mě promluví, co to zase mám, tak přestanu kousat. Párkrát mi to už prošlo, ale ne vždycky se to povede. Nechápu to, je přece logický, že když nekoušu, tak prostě nic nemám, ne? Ale skrýt v tlamě půlku housky je docela těžký, to jo. Pořád si ze mě dělá srandu, že nejsem labrador, ale popelnice.

Jééé, panička mě zase volá. Asi hledá ten malý polštářek, který jsem si odnesla do svého pelíšku. Jdu se někam schovat.
Tak se zatím mějte a čau, Stacey