Ovčáci podobní belgickým ovčákům se v Evropě vyskytovali již kolem roku 1650. Byli to středně velcí psi, odolní a přizpůsobiví drsným podmínkám, nenároční na stravu, dychtiví pracanti. Jejich úkolem bylo přesouvání stád a ochrana dvora. Psi se vyznačovali špičatým čenichem, špičatýma ušima a krátkou srstí v obličeji. Jejich zbarvení a srst byly proměnlivé.

Podobní psi se vyskytovali i na území Belgie, ovšem nikdo o nich nemluvil jako o belgických ovčácích. Nebyli ještě považováni za plemeno. Obrat přinesl rok 1891, kdy několik přátel ovčáckých psů vytvořilo v Bruselu spolek pro čistokrevný chov tamějších psů pod názvem Club du chien de berger belge. Tento klub byl od doby svého založení až po dnes registrován a podporován Societé Royale Saint Hubert.

První akcí klubu bylo shromáždění 117 ovčáků na "výstavě" v areálu veterinární školy v Cureghemu. Tam profesor Reul vytyčil znaky plemene: tři varianty srsti - dlouhosrstá, hrubosrstá, krátkosrstá, a zbarvení - černé, tmavošedé, hnědě žíhané s nebo bez tmavěžlutých odznaků a také kalně šedobílé; ucho vzpřímené, výška v kohoutku 55 cm. Stanoveným znakům odpovídalo 40 psů, kteří byli vytipováni jako vhodní k dalšímu chovu, mezi nimi bylo sedm černých, dlouhosrstých. Profesor Reul také doporučil mezi sebou spojovat psy se stejným druhem srsti, nehledě k jejich barvě.

V roce 1895 byla dovolena už jen černá barva pro dlouhosrsté, červenohnědá pro krátkosrsté a šedá pro hrubosrsté. Z chovu bylo proto v samých počátcích vyloučeno velké množství cenných jedinců, kteří neodpovídali novým normám. Jejich majitelé si založili vlastní klub a poctivě produkovali psy ve všech odstínech hnědé, šedé a černé. Změna standardu způsobila sloučení obou klubů a nadále se belgičáci chovali v následujících variantách:
- groenendael - černý, dlouhosrstý
- laekenois - šedý nebo červenohnědý, hrubosrstý
- malinois - červenohnědý, krátkosrstý
- tervueren - červenohnědý, dlouhosrstý

GROENENDAEL

Jméno GROENENDAEL vzniklo podle městečka stejného názvu, které bylo zpočátku centrem chovu dlouhosrstých černých belgických ovčáků. I když se později centrum chovu přesunulo do obce Binhe, kde působila chovatelská stanice Mont-Sava, jméno již varietě zůstalo.

Kolem roku 1879 koupil chovatel ovcí Beernaerts Uccle jednoho psa a dal mu jméno Piccard d´Uccle. Tímto Piccardem nechal zámecký hospodář Rose krýt svou černou dlouhosrstou fenu ovčáka Petite. Ze spojení Piccarda a Petite se narodil DUC DE GROENENDAEL, černý pes s širokým bílým límcem, středně velký, elegantní, pyšný pes, ideální představitel požadovaných znaků v té době. Sourozenci Duce byli Pitt, Baronne, Margot a Berger. V roce 1898 byl Duc a Margot vystaveni a posouzeni profesorem Reulem. Fena Baronne byla krytá svým otcem Piccardem, spolu byli také spojeni sourozenci Duc a Margot. Chovatel Smets odchoval dokonce celkem 30 psů po Mirze (sestra Duce z pozdějšího vrhu) a Carlovi (Piccard x Nette).

LAEKENOIS

Laekenois dostal jméno podle královského zámku Laeken, kde místní ovčácká rodina chovala drsnosrsté ovčáky po mnoho let. Zakladatelem Laekenoisů byl hrubosrstý pes Vos a jeho potomci, hrubosrstí mahagonoví psi Tom a Voss II. Ze spojení Voss II a šedé hrubosrsté feny Mera se narodil šedý Bezouf. Ten byl spojován s vlastní matkou a jejich potomkem byl šedý hrubosrstý pes Bover Sus.
Historie Laekenoisů není nijak růžová, nikdy nebyl tak atraktivní jako tervueren nebo groenendael ani nikdy nebyl obdařen pověstí skvělého pracanta jako malinois, a tak, i když neprávem, zůstal nejméně početnou a poměrně vzácnou variantou, poslední v řadě belgických ovčáků.

MALINOIS

Jeho název se odvozuje od města Malines. Chovatelé v jeho okolí chtěli zejména dobrého pracovního psa a exteriér je nijak moc nezajímal. Došlo zde proto k mnoha křížení i mezi druhy srsti.
Jeho putování se odvozuje od hnědě žíhané Diane, dcery mahagonového drsnosrstého Vosse (viz Laekenois) a krátkosrsté žíhané Lieske. Diane dala spolu s šedohnědým Samlosem, jehož původ je neznámý, krátkosrstého psa jménem Tomy, který se pak stal základem chovu malinoisů.
Dalšími významnými předky byli Dewet, krátkosrstý světlý pes s tmavou maskou a Tjop, krátkosrstý, tmavě hnědý pes bez masky.

TERVUEREN

Majitel zakládajících jedinců pan F.Corbeel žil v městě Tervueren, od nějž vzešlo jméno variety. Pan Corbeel měl psa a fenu, ve zbarvení tmavý mahagon, s černými konečky chlupů (dnes se tyto konečky nazývají charbonáží) a dlouhou srstí. Jmenovali se Tom a Poes. V roce 1985 se narodila z jejich spojení fena Miss. Ta byla kryta černým dlouhosrstým Ducem a z jejich spojení se narodil později hojně využívaný hnědočervený pes Milsart, o kterém odborníci v té době hovořili jako o prototypu plemene.
Tervuereni tedy pocházejí ze čtyř psů: Piccarda d´ Uccle a Petite (rodiče Duc de Groenendael) a Tom a Poes (rodiče Miss).

JINOBAREVNÍ BELGIČTÍ OVČÁCI

Problém jinobarevných psů vznikl velmi záhy. Boj o barvu (i přes doporučení profesora Reula) vznikl již v roce 1890. V roce 1914 byla na výstavě v Bruselu vystavována dlouhosrstá šedá fenka, která obdržela první cenu. Jmenovala se Creole, byla výborně stavěná a až na barvu odpovídala ideálům plemene, navíc měla vynikající povahu. Její barva byla šedá, na hřívě poněkud tmavší, s černou podsadou. Podle tehdejších regulí měla být fena vyřazena z chovu. Chovatelé se však ptali, proč má být tak krásná fena vyřazena? Creole spustila první skutečně vážnou diskusi o barvě.

První světová válka udělala konec všem hádkám, nepřežili totiž skoro žádní belgičtí ovčáci vhodní k chovu. Klub musel udělat ústupek a v rámci zachování plemene uznal v roce 1920 také dlouhosrsté červenohnědé a šedé. Zase se dalo tu a tam vidět psy v šedých tónech, ale zájem se na ně obrátil až v letech 1965-1970, kdy uskutečnil své vítězné tažení pes Milko du Parc de l´Hay. Milko byl vyštěpenec z groenendaelů. Jeho vnuk Vici des Hauts de Biévre navázal na jeho velké úspěchy a přidal si k nim ještě držitelství třech titulů Světový vítěz. Vici se narodil v roce 1972 po šedém Quarry van Nekkerberg Ter Leie (syn Milka) a šedé Riane du Donjon de Vincennes. Vici se stal otcem mnoha nádherných štěňat a jeho jméno dnes nalezneme prakticky ve všech rodokmenech tervuerenů.

Stav okolo šedých tervuerenů koncem dvacátého století nebyl o nic lepší než před lety. Stále se vedly diskuze, hádky a boje o barvu. Poslední boj mezi nesmiřitelnými představiteli francouzského a belgického chovu přinesl těžkou ránu. Na truc francouzským chovatelům (ve Francii je šedá a stříbrná barva velmi oblíbená) podal belgický klub před několika lety návrh na změnu standardu a zakázání šedých a stříbrných odstínů. Po vychladnutí vášní a zásahu vyšších kynologických orgánů byl požadavek zmírněn a šedá byla v novém standardu z roku 1989 označena jako nedostatek. Šalamounská formulace ve standardu navíc umožnila některým rozhodčím velkou penalizaci barvy, stejně jako jiným titulování psů s šedou barvou, proto jejich posouzení záleželo na rozhodčím a řídilo se hlavně zvyklostmi v tom kterém státě. Ve Francii tuto část standardu nikdy nerespektovali, šedí a stříbrní tam byli a jsou velmi hojně rozšíření, oblíbení i titulovaní. Stejně tak jako ve Španělsku, Itálii, Anglii, Kanadě, severských státech a některých dalších. V samotné Belgii tento nešťastný krok přinášel zvláštní paradoxy. Šedí a stříbrní sice oficiálně podle interního belgického předpisu nesměli obdržet známku vVýborný, byli však stále chováni, oblíbeni a podmínky pro selektivní chovnost jim byly přizpůsobeny tak, aby je mohli splnit.

Nejnovější standard z roku 2001 však situaci konečně uklidnil. Šedá je zde označena za jednu z barev tervuerena, zároveň je však řečeno, že fauve zůstává preferována. Pokud by se tedy proti sobě postavili dva stejně dobří psi, ten fauve zbarvený by musel vyhrát. Jinak ovšem šedí již nejsou penalizováni, mohou dostávat tituly tak, jako fauve zbarvení.

Informace a fotografie děkujeme CHS Z Kovárny