Chtěla bych se s vámi podělit o jeden moc smutný příběh. Není to žádná pohádka, ale skutečnost! Dala bych snad všechno za to, aby to nebyla pravda. Chtěla bych se probudit z té noční můry! Ale, bohužel . . .

Přišla jsem o svého nejlepšího přítele a psího kamaráda Beníka. Stalo se tak 1.4.2005 v podvečerních hodinách. Pamatuji si to jako dnes. Šla jsem s ním na procházku a napadl nás velký pes (husky křížený s malamutem). Seběhlo se to tak rychle . . .

Ta bezmoc je nepopsatelná! Myslela jsem, že zešílím zoufalstvím, nedokázala jsem ho ubránit. Beník je (byl) střední pudl barvy apricot. Pár dní před tím oslavil své 11. narozeniny.

Vy všichni, co jste už o svého zvířecího kamaráda přišli, mě jistě chápete. Ještě dnes tomu nemohu uvěřit, že za mnou nepřijde, nepomazlí se, . . . Byla to rána pro celou moji rodinu.

Ale teď chci vzpomínat jen na to, co hezkého jsme s ním prožili. S mojí sestřičkou Lenkou jsme Beníka dostaly ke Dni dětí od rodičů. Mamča ho přivezla v noci. Probudilo mě šimrání u nosu a tichounké naříkání. Když jsem otevřela rozespalé oči, koukala na mě chlupatá koulička ? náš maličký Beník. Moc jsme se s Lenčou radovaly a té noci toho už moc nenaspaly.

Jak čas plynul, postupně jsme společně vyrůstali. Bylo to krásné dětství navíc obohacené o společné zážitky s naším pejskem. Prožíval s námi dobré i zlé. Pokud jsem se necítila dobře, ať už fyzicky nebo psychicky, vždycky se přitulil a jako by říkal ?JSEM S TEBOU, TO BUDE DOBRÉ?.

Milý Beníčku, chci, aby jsi věděl, že na tebe moc vzpomínáme a v naších srdíčkách zůstaneš NAVŽDY!!!!!!!!