Bernardýn - svatobernardský pes

V roce 962 n.l. založil Bernard de Menthon v 2472 m vysokém horském průsmyku klášter. Jeho záměrem bylo, aby zde našli útočiště zbloudilí, vyčerpaní či bezradní cestovatelé, obchodníci a vojáci, kteří průsmykem procházeli. Tento alpský průsmyk, který byl až do začátku 20. století jedinou schůdnou cestou, jak se dostat z Itálie do Švýcarka a naopak, je znám svým děsivým počasím, kdy v průměru 350 dní v roce je sněhová vánice, bouře nebo hustá mlha, to vše s neustálou hrozbou lavin.

První zmínka o přítomnosti psů v tomto klášteře se datuje až na rok 1695, (i když nejstarší zachovaný písemný dokument potvrzující tento fakt, pochází z roku 1707). Zda-li je to rok správný, těžko říci, neboť klášter v šedesátých létech 17. století kompletně vyhořel, a tedy i veškeré písemné zprávy byly zničeny. Až posléze mnichové - členové řádu sv. Augustina - zjistili, že za výborným hlídacím psem - bernardýnem (Němci ho nazývali "alpský pes"), se skrývá dobrosrdečný zachránce lidských životů. Psi z kláštera sv. Bernarda byli známí nejen svou silou a ochotou pomoci každému člověku, který jejich pomoc potřebuje, ale i vynikajícím orientačním smyslem a vždy, za každého počasí, trefili s naprostou jistotou do kláštera. Byli dokonce schopni vytušit a dát najevo, že se blíží sněhová bouře. Spolehlivost a obětavost těchto psů byla známá široko daleko. Také Napoleonovi vojáci, kteří statečnému psovi, jenž jim neúnavně pomáhal průsmyk projít, dali jméno Barry, hlásali o jeho srdečnosti a odvaze všude kam přišli.

A právě zejména dobrosrdečný Barry (někdy se o něm hovoří jako o Barrym I.), toto plemeno proslavil. Přesto i bernardýn jménem Türk by si zasloužil obdiv, neboť zachránil na 35 lidských životů. Ač většina psů chodila v průsmyku po boku mnichů, bylo i několik jedinců, a mezi nimi také Barry, kteří kdykoliv, když vytušili přicházející bouři, se samostatně vydali do hor zachraňovat bezradné lidské životy. Když jednou Barry sám procházel průsmyk a zahlédl osamoceného člověka, běžel mu ihned na pomoc. Ten se psa pravděpodobně lekl a bodl ho železnou špicí horské hole. Těžce zraněný Barry stačil ujít ještě několik desítek metrů, než ho mniši našli. Odnesli ho do kláštera, kde se mu snažili pomoci, ale jeho stav se stále nelepšil. Proto ho poslali na léčení do Bernu. Zde v roce 1814 pravděpodobně následkům zranění podlehl, i když v požehnaném věku dvanácti let. Před klášterem na jeho počest postavili pomník se slovy: "Hrdinný Barry zachránil čtyřiceti osobám život a jednačtyřicátou byl usmrcen." Tedy právě dychtivá dobrosrdečnost Barryho zabila.

Chovu bernardýnů v pravém slova smyslu a s ním spojeného zušlechťování, se jako první ujali Angličané. Ti nejspíše přikřížením novofundlandského psa podpořili dnes oblíbenější, dlouhosrstou variantu, ale také se snažili o zvednutí kohoutkové výšky (pravděpodobně i za pomoci přikřížení anglického mastifa). Poté se zaměřili na zušlechťování hlavy, přičemž upřednostňovali masivnost. Své výsledky poprvé předvedli v roce 1863 a tomuto "novému - šlechtěnému" plemeni dali název Canis St. Bernardi. Teprve až když Švýcaři viděli, jak kupředu v chovu bernardýnů Angličané postoupili, a že ty nejhezčí jedince již dávno vlastní právě Angličané, Němci i Američané, začali také s organizovaným a cíleným chovem. Bohužel s různým pohledem na krásu bernardýna vznikly dva standardy - švýcarský a anglický.

Ve Švýcarsku byla první plemenná kniha založena v roce 1884. První jméno v zápise znělo Leon a téhož roku byl v Basileji založen první Bernardýn klub. Ovšem organizovaný chov bernardýnů v Anglii v tu dobu již dva roky fungoval. O správný rozvoj a chov plemene ve Švýcarsku se zasloužil Heinrich Schumacher z Hollingenu u Bernu. Dne 2.6.1887 na mezinárodním kynologickém kongresu v Curychu bylo plemeno svatobernardský pes uznáno a zároveň rozhodnuto, že platit bude standard vydaný švýcarským klubem bernardýnů. Koncem 19. století byl chov bernardýnů velmi silný a v roce 1892 bylo na výstavě v Mnichově předvedeno na 700 bernardýnů! V letech 1884-1959 došlo do švýcarské plemenné knihy k zapsání 3680 bernardýnů s krátkou srstí a 5192 jedinců se srstí dlouhou. Jednalo se o období velké módnosti tohoto plemene, ale zároveň se bernardýn bohužel stal až do doby první světové války obchodním artiklem, neboť jeho prodejní cena byla závratná. Protože náklady na jeho stravu byly a jsou poměrně velké, dalo se očekávat, že první a druhá světová válka s chovem bernardýnů nemilosrdně otřese.

Jedni z nejvýznamnějších, prvních českých chovatelů svatobernardských psů byli Hana Bartošová z Lomnice nad Popelkou a Alois Čapka z Hejnic u Liberce. Výrazným psem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl několikanásobný šampión a mezinárodní šampión krásy Egon sv. Bernarda (chov. M.Čapková, majitel J.Kraft), který obdržel na světové výstavě v Brně titul Vítěz světové výstavy.