Extrémně slintají zejména v létě, především po napití či po jídle. Není bernardýn, který by opravdu nahlas nechrápal. Když k tomu přičteme jeho velikost a potřebu obývat co nejchladnější místa, je nutné konstatovat, že do bytu je opravdu nevhodný. Lidskou společnost nutně potřebuje, doslova bez ní nemůže žít, když ho tedy jednou za čas - na pár hodin vezmete domů, bude vám jistě vděčný.

Tím, že má zpravidla volnější spodní víčko, má větší sklony k entropiu či ektropiu. Dlouhosrstí bernardýni mají ektropium o poznání častěji než krátkosrstí. Ne zcela ojediněle se objevují záněty spojivek a u většiny jedinců je pravidelná péče o oči nutností. Podle výzkumů provedených v USA má více než polovina populace bernardýnů pozitivní výsledek rentgenu kyčelních kloubů, což je dáno jeho velikostí, mohutností a velmi rychlým růstem v mladém věku (zdroj: Domácí lékař vašeho psa, E.Allan, R.Bloog, Cesty, 1999).

Ideální poměr kohoutkové výšky k délce je 5:6, na což je kladen velký důraz. Výška psa je stanovena na 70-90 cm, pro fenu 65-80 cm. Vyšší psi se tolerují pouze za předpokladu, že jejich vzhled je celkově harmonický. Na první pohled musí být zřejmé, zda se jedná o fenu či psa. Jejich váha je opravdu poměrně rozdílná, pouze orientačně se pohybuje kolem 70-80 kg.

Hlava bernardýna je mohutná, při kořeni nosu začíná výrazná čelní rýha, která se táhne přes temeno postupně až k týlovému hrbolu, kde nenápadně končí. Nad očima se tvoří záhyby. Nosní houba je vždy černě pigmentována, stejně jako okraje pysků a víčka. Oči jsou tmavě hnědé až oříškově hnědé a spodní víčka nemusejí zcela přiléhat, takže je viditelná spojivka. Uši jsou vysoko a široko nasazené, trojúhelníkového tvaru a se zaoblenou špičkou. Zadní část ušních boltců mírně odstává, naproti tomu přední část těsně přilehlá k lícím. Na krku má přiměřeně vyvinutý krční lalok. Hřbet je po bedra zcela rovný, s jasně vyznačeným kohoutkem, záď mírně klesá a plynule na ni navazuje ocas. Ten je u kořene silný a dosahuje minimálně pod patní kloub. V klidu je svěšený a může se v dolní třetině mírně stáčet nahoru, při pohybu či vzruchu je nesen výše. Hrudník nesmí sahat níže, než k loktům. Hrudní ani pánevní končetiny nesmí být úzce postaveny. Paspárky se tolerují, nesmí však nikterak překážet v pohybu. Bernardýn může být dlouhosrstý či krátkosrstý.

Krátkosrstá varianta: srst je přilehlá, suchá, hladká a hustá. Na stehnech tvoří slabé praporce.

Dlouhosrstá varianta: středně dlouhá, rovná srst, s velmi hustou podsadou. Na hřbetě i bedrech je mírně zvlněná a na stehnech se tvoří výrazné praporce. Krátká srst je pouze na hlavě, včetně spodní části uší. Dlouhosrstá varianta je více známá a žádaná. Zbarvení srsti - základem je vždy bílá s různě velkými červeno-hnědými plotnami (skvrnami). Existuje také "plášťové zbarvení", což znamená, že hřbet a boky jsou souvisle pokryty červenohnědou barvou. Někdy se objevuje i zbarvení, které je doslova přechodem mezi plotnami a pláštěm. Hnědožluté zbarvení ploten či pláště se toleruje. Jsou však bílá místa - znaky, které jsou povinné, ať je množství hnědočerveného zbarvení jakékoliv. Bílé znaky se musejí nacházet v podobě lysiny v okolí nosu, na hrudníku, tlapách, dále jako skvrna na šíji a na špičce ocasu. Dále je žádoucí bílý límec. Důležitá je také symetrická tmavá maska. Bernardýnovi je vzhledem poměrně podobné, i když mnohem méně známé plemeno moskevský strážní pes.

A kam se obrátit o další informace či kontakty na chovatele:

Klub svatobernardských psů - Otakar Vondrouš, Ptácká 215/87, 293 01 Mladá Boleslav.
text: Eva Nohelová

Informace a fotografie poskytla CHS Z Dobruské stáje.