Evropská kolonizace jižní Afriky začala roku 1652 Východoindickou společností. Spolu s holandskými kolonizátory přijeli i jejich psi. Holandští kolonizátoři, búrové, pomoc svých psů velmi potřebovali hlavně k ochraně sídel a farem. Museli to být psi, kteří vydrží ve velmi těžkých podmínkách. Postupem doby se vytvořilo nové plemeno, které nazvali boerboel (burbul), což v překladu z afrikánštiny znamená "mohutný silný pes místního plemene, farmářský pes".

Farmy byly izolovány velkými vzdálenostmi, všude bylo plno divokých zvířat. Chov se vyvíjel bez jakéhokoli plánu, využívali se ale jen nejsilnější psi, byl to přirozený výběr.

Burbuly využívali nejen k ochraně, ale vícečlenné smečky měly za úkol objevit šelmy a upozornit na ně. Často přijel lovec až po ulovení šelmy. Existovali i burbulové, kteří sami byli schopni přemoci leoparda nebo hyenu.

Dalším úkolem psů bylo hlídat nejen farmy, ale i ženy a děti, které zůstaly samy. V těchto podmínkách se u psů vyvíjel velký pud ochrany teritoria, síla, přátelský vztah k rodině. Burbulové se v moderní době začali chovat plánovitě, i když stále musí mít původní znaky a mnozí z nich stále pomáhají lidem jako jejich předkové. Stal se z nich poklad jihoafrické kynologie, existuje o nich mnoho historek a legend.

Dnešní burbul je velmi vitální pes, má vyrovnanou povahu, je silný, velký a přitom mrštný a pohyblivý. Snadno se učí a dlouho si pamatuje.