Fila není pes pro každého!

Vycházíme-li s toho, že brazilský fila je ryze pracovní plemeno, a předpokládáme-li, že homo sapiens je člověk moudrý, vyjde nám, že s chovem tohoto plemene by mělo být vše v pořádku. Moudrý člověk si přece nepořídí pracovního psa s vrozeným hlídacím instinktem do paneláku, jako gaučového mazla. Opak je však v mnoha případech pravdou a taková nezodpovědná volba může skončit i tragicky.

Fila byl stvořen tvrdými přírodními zákony za jediným účelem. Jako všestranný pracovní pes pro nesmírně tvrdou, nebezpečnou práci na fazendách u dobytka, jako hlídací pes pro střežení rozsáhlých usedlostí a na lov šelem a velkých zvířat. Toto je potřeba mít neustále na paměti, napadne-li nás myšlenka pořídit si čistokrevného brazilského filu.
Je jasné, že ne každý člověk má zavedený chov dobytka a žije v neobydlené krajině. Tato nádherná a pro filu přirozená situace je zvlášť ve střední Evropě dnes již spíše utopistická.

Rozhodnete-li se pořídit si tedy filu na hlídání, je to správná volba, neboť pro to byl stvořen, ale:
1. Musíte mu k tomu vytvořit vhodné podmínky.
2. Musíte chránit okolí před jeho stoprocentním pracovním nasazením.
3. Opatřete mu řádné pracovní pomůcky.

Pozemek? Ano!
Velký? Skvělé!
Bez pevných plotů? Nemožné!

Možná se zeptáte, co filové ve velkoměstech. Pokud je to opravdu fila, stane se psem vždy ve střehu, připraveným odrazit útok každého, byť jen domnělého agresora. Z jeho majitele bude člověk v permanentní pohotovosti, na pokraji nervového zhroucení. Musíte být o čtyři vteřiny rychlejší než váš pes. Pomyslně o čtyři kroky před ním. Neustále. Věřte mi, že vám to nikdy nevyjde!

Sama jsem se dostala před lety do situace, kdy jsme se museli přestěhovat z venkovské samoty do Prahy. V té době jsme měli dva dospělé fily, fenu a psa. Dodnes mám z tohoto období špatné sny.
Venku hlídali usedlost, obcházeli hranice našeho pozemku a byli v naprosté pohodě. Znali pach každého člověka, každého zvířete. Ospalý stereotyp venkovského života a podstata naší smečky z nich udělaly klidné, vyrovnané psy. Nikdy jsme je necvičili, neprodělali žádný výcvik. Základní poslušnost se naučili jen tak, mimochodem, a teď nemám na mysli způsob jejich chůze. Milují nás a odmalička dělali prostě všechno, co jsme po nich chtěli. Zcela jsme se spoléhali na jejich vrozené schopnosti. Za celou dobu našeho pobytu na samotě u lesa měli jen dvě příležitosti ukázat nám, co do nich příroda vložila, a do smrti na to nezapomenu. Jednou k nám do zahrady vlezl opilý pobuda a vida světélko, bez zaklepání vstoupil do naší kuchyně, domnívaje se, že mu zde možná ještě nalijí.

Podruhé se jeden chytrák chtěl obohatit o naši sekačku, věda, že jsme na koních pryč. V prvním případě řev dvou ozubených tlam, které mu ve zlomku vteřiny dýchaly do obličeje, způsobily již ležícímu opilci selhání svěračů, ale až na bouli vzadu na hlavě, vyvázl bez zranění, neboť byl strachem zcela paralyzován. Manžel ho vyprostil z objetí našich věrných, pomohl mu do koupelny, zapůjčil kalhoty a vyprovodil před vrata. Druhý den už v koloniálu věděli: "Víte o tom, že ti praštění Pražáci, maj v chalupě tygra! To je dneska hrůza, dyk oni už nevěděj, co roupama dělat!"
Kalhoty už manžel nikdy neviděl.

Chytrák dopadl poněkud hůře, zpočátku se chtěl zřejmě s našimi hlídači o sekačku přetahovat. Vracejíc se z pěkné, dvoudenní vyjížďky, spatřili jsme obrázek jako vystřižený z venkovských povídek Karoliny Světlé. Rozchechtaní pesani se povalovali v trávě před naší kůlnou, podezřelé nám ale bylo, že nás vítali jen na dálku. Zájemce o naši sekačku měl prokousnuté obě nohy v kotníku, doznal, neřád, že po psech kopal. Když zalehl a přestal se hýbat, dali mu pokoj. Ven ho však nepustili. Zda ho tato zkušenost z kradení vyléčila, nevím, po té co nám před nemocnicí vypajdal z auta, klopýtavě se vzdálil, koktaje, že ošetření mu netřeba, víc jsme ho neviděli. Ani na policii s námi nechtěl.

Dokonalost jejich zásahů, kdy účel byl splněn a škody na obou stranách byly minimální, mě zcela okouzlil. Od té chvíle vím, že máme doma dva oddíly speciálního nasazení.

Až na tyto dva případy by je každý nezúčastněný pozorovatel považoval za dva krásné, neškodné povaleče.

V momentě, kdy jsme se přestěhovali do velkoměsta, staly se z nich čtyřiadvacetihodinové stroje na moji obranu. Pro ně i pro mne to bylo velmi únavné. Ve městě jsou všechny pachy nové, je to neustálá změna a to provokuje jejich vrozený hlídací instinkt. Každý rychlý, prudký pohyb je nutí být ve střehu. Jednou moje fena atakovala muže, který se nečekaně proti nám prudce rozběhl. Vší svojí silou mu zabránila v kontaktu se mnou a to, že byla uvázaná na koženém, pevném vodítku, ji nezpomalilo ani tak, aby moje NESMÍŠ, nevyslechla už stojící na naštěstí nezraněném ležícím muži na chodníku. Útok vedla prudce na mužovu hruď a svoji mohutnou hlavu použila jako beranidlo, tlamu měla zavřenou, neútočila tedy na agresora, řešila pouze preventivní situaci. Z jejího pohledu plnila svoji práci. Předešla mému možnému ohrožení. Byl to mžik, nestihla jsem vůbec zareagovat. A on chtěl jen stihnout dvanáctku do Libně. Pro všechny lidi okolo byl můj pes krvelačná bestie a já nezodpovědná ženská. Ale jenom já jsem si v té chvíli uvědomila, jak by asi dopadl, kdyby mi chtěl doopravdy ublížit. Podobných situací bylo víc. Vystřelovací deštník jedné paní, která ho prudce otevřela směrem ke mně, vyplivla Debora na chodník dřív, než dotyčná dáma otevřela ústa. Horší bylo, že je pak už nechtěla zavřít, spravily to až tři stovky na nový deštník. Postupem času se již lépe orientovali a dovedli jednat mnohem adekvátněji k daným situacím, jenomže... viděno očima filů běhá po Praze zhruba milion dvě stě tisíc potencionálních útočníků.

Takže jsme zpátky na venkově. Pořídili jsme našim psům vhodné pracovní pomůcky.

Teď slyším rozhořčené hlasy některých městských majitelů filů. Ale oni ty jejich příběhy, ve většině případů, jsou o něčem jiném. Když si pořídíte štěně, které s vámi od malička vyrůstá ve městě a komunikujete s ním formou zákazů a omezení typu: Pššš, na chodbě se neštěká! Ježkovi oči, to je soused, fuj! Nevrč! Tohle je hlídané parkoviště, nehlídej to auto! Nesmíš mě hlídat, tady jsme v parku! Neštěkej! Nevrč! To je pošťačka, buď hodný pejsek! Nesmíš! Nesmíš! Nesmíš! Začne se chovat podle vašeho přání. Protože vás miluje. Zemřel by pro vás. A vy máte stoprocentní jistotu, že jste zkazili brazilského filu. Zcela zbytečně jste promarnili jeho výjimečnost. Jakýkoliv jiný pes společenského plemene by byl s vámi šťasten. Většina těch zákazů by nebyla nikdy vyslovena. Ale váš fila se kvůli vám změnil. Zapřel své já. Stal se z něj krásný, velký pes, stejný, jako jiní velcí psi. Proč jste si ale pořizovali filu? Že se vám líbil? Promiňte, kde ale berete tu jistotu, že nepřijde okamžik, kdy vaše několikaletá převýchovy nepadne před jeho několikasetletou přirozeností? Tu jistotu nebudete mít nikdy. Svým špatným výběrem plemene jste se stali potencionálním nebezpečím pro vaše okolí. A potencionálním vrahem svého psa. V dnešní době uměle a záměrně vyvolávané hysterie okolo velkých plemen psů dostává trest smrti vždy pes.