Dovolila jsem si vypůjčit název pro svoje zamyšlení od samého Erasma Rotterdamského, protože něco o bláznovství vlastním i ostatních se mi honilo hlavou celé dnešní dopoledne. Ale ne ve smyslu negativním, právě naopak. Myslím, že naše bláznovství si opravdu zaslouží pochvalu - i když ne ostatních lidí, ale zcela určitě těch, kdo v dnešním dopoledni hráli hlavní roli. Totiž našich psích kamarádů. V čem to naše bláznovství spočívá?

Vezmu to od začátku. Ve čtvrtek mi přišlo e-mailem oznámení, že dnes (tedy v sobotu 13.3.) se v Přerově koná coursingový tréning. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a honem "běžela" odeslat přihlášku. Už dlouho jsme nebyli a Pingu už vážně potřeboval odpustit páru. Teprve po odeslání přihlášky jsem se zahleděla z okna na zasněženou ulici a i v teple naší jídelny se mnou zatřásla zima. Zmrznu! Neměla bych ho zase rychle odhlásit? Přemýšlela jsem jen chviličku. To bych mu přece nemohla udělat. A sobě ostatně taky ne, protože běhání coursingu má na našeho černého krasavce velmi pozitivní vliv, je s ní pak lepší domluva (i když je to tak jako tak hodný šibák). Tak jsem tedy ještě více začala doufat v lepší počasí.

Doufala jsem marně. Ráno nasněženo a sněžilo stále. Naštěstí je Přerov "za kopcem" a počasí tam je trochu jiné než u nás, i když je to jen 20 km. Tím štěstím myslím to, že v Přerově nechumelilo. Ale zima byla tedy pořádná. Asi i proto nebyla účast na tréninku nijak závratná, přijelo asi 15 psů, což dávalo naději, že budeme brzy doma, v teple. Na cvičák, kde se trénink konal, je možné vjet autem, takže nebyl problém si tam jít sednout a trošku se ohřát, nebo aspoň ještě více nezmrznout. Manžel toho využil, já jsem ale poctivě většinu času prostála venku. Za prvé takové popovídání s dalšími nadšenci za tu trochu přimrznutí k zemi stojí, za druhé mě vážně baví sledovat psy při běhu, většinou je to opravdu požitek a občas taky legrace. Celé první kolo jsem tedy prostála venku a čekala, až přijde Pingu na řadu. Pingu se nemohl dočkat, jakmile poprvé zavrčel naviják, málem jsem ho neudržela. Pak už se sice choval způsobně, ale střapec téměř nespouštěl z očí. Těsně před jeho prvním startem jsem zjistila, že se nám zaseklo zapínání na obojku a protentokrát tedy proti mým zásadám bude muset Pingu běhat s obojkem. Tomu to ale bylo úplně fuk a běžel jako o život. Těsně před cílem taky o život s trochou nadsázky skoro šlo, když mu podjely nohy a spad. Ovšem i v tom pádu se ještě stihl zakousnout do střapce! Ten mu ale přece jenom ještě utekl, Pingu ani na vteřinu nezaváhal, vyskočil a ulovil si svou kořist jak se patří. Prostě pašák!

Trošku jsme se prošli a pak si na chvilku odpočinuli v autě. Dlouho jsme tam ale nevydrželi a šli se koukat na další běhy. Po prvním úspěchu byl Pingu ještě natěšenější než před prvním během, takže když na něj přišla řada, měla jsem problém ho udržet, jak sebou házel, když jsem ho držela za obojek. I druhý běh se vydařil a měli jsme oba radost. A mohlo se jet domů. Byla jsem už opravdu hodně promrzlá, vodítko jsem sotva udržela ve zmrzlých rukách. Jenže... protože se dostavilo málo účastníků, zbyl čas a byla tady ještě možnost třetího běhu. Manžel se sice netvářil nadšeně - celý týden dělá i v té zimě venku a pak ještě mrzne v sobotu kvůli psovi (za což sklízí můj neskonalý obdiv), takže se už opravdu těšil, že končíme. Do třetího běhu se už přihlásilo jen 7 psů, čímž se podstatně zkrátil čas čekání a já jsem prostě neodolala. Zima, nezima, počkáme. Snad v tu chvíli začalo příšerně foukat a chvílemi padat něco mezi sněhem a deštěm... Ani to nás vytrvalce ale nezlomilo a počkali jsme si. 

Pingu zatím běhal jenom sólo běhy, taky proto, že jsme neměli vhodného parťáka. Pro tento poslední běh mi kamarádka nabídla, že to můžeme zkusit s její fenkou basenji. Uvažovaly jsme o tom už od rána, ale protože Pingu zpočátku trochu vrčel, neměla jsem k tomu moc odvahu. Ukázalo se však, že jeho nadšení pro lov je takové, že si vůbec své sparingpartnerky nevšímal a i když se fenečka asi ve třetině trati otočila a běžela zpátky k paničce, vůbec na to nereagoval a vzorně doběhl až do cíle, kde si ulovil střapec a byl spokojený jak želva.

Odjížděli jsme domů špinaví od bláta, zmrzlí, trochu mokří, ale spokojení až šťastní. A proč tedy chvála bláznovství? Snad nikoho neurazím, když napíšu, že se sešlo asi dvacet bláznů, kteří mrzli celé dopoledne (a někteří ještě déle, protože po nás následoval ještě trénink pro začátečníky), aby se jejich psi 2x proběhli za střapcem. Neváhali ráno vstát a vyjet do té sibérie, aby svým psím kamarádům udělali radost. Myslím, že za takovéto bláznovství nás ti naši čtyřnožci aspoň v duchu opravdu chválí!

13.3.2010

Text: www.shibainu.cz