Definitivně jsme s Dájou přešly na krmení masem a zeleninou. Přečetla jsem si totiž ještě pár dalších článků a usoudila jsem, že ta příprava snídaně už mě ráno nezabije. Dája je spokojená s krmením a já jsem spokojená, jak Dája pěkně baští.

No a k tomu se váže ta horká chvilka. Od začátku dávám rozmrazit maso pro Dáju, které mám naporcované předem v igelitových sáčcích, na linku do misky. Dala jsem ho tam i před dvěma týdny. Normálně jsme s přítelem potom už oba doma, ale tentokrát jsme museli na chvíli nutně odjet a Dáju jsme nemohli vzít s sebou. Když jsme přijeli, miska s masem byla na zemi a maso nikde. Uklidila jsem nepořádek, povzdychla jsem si nad Dájinčinou vynalézavostí a usadila se. V tu chvíli jsem vyletěla jako píchnutá včelou! Kam zmizel ten igeliťák, co v něm bylo maso???? Prohledali jsme celý byt, ale nikde nic. Nakonec jsem zahodila naděje, že by se pytlík mohl někde najít, vzala Dáju a letěli jsme s ní na veterinu.

Veterinář doporučil klid, podat dávidlo a doufat, že pytlík vyzvrací. Jenže naše štěně má asi kachní žaludek, protože se téměř nepozvracela. Ve tři ráno už jsem byla naprosto zoufalá, ale pytlík pořád nikde. Vyšel za dva dny opačným koncem. Dáju to zachránilo před operací, kterou veterinář vyhrožoval, kdyby se pytlík do 4 dnů neobjevil, a mě to ušetřilo další nervy. Od té doby dáváme maso rozmrazit buď do mikrovlnky a nebo vysoko na ledničku, kam Dája opravdu nedosáhne.

Další novinkou našeho života je přírůstek v podobě nalezené želvovinové kočičky. Vyrazila jsem na trh do blízké vesnice, kde kupuji pro psy i kocoura dobroty, a cestou domů jsem našla u silnice mňoukající maličké kotě se zacuchanou srstí a vylezlými žebry. Kočičku jsem samozřejmě vzala nejdřív na veterinu, kde mi vet řekl, že je cca 5-6 týdnů stará - hrozné - a pak hned domů a čekala jsem, co ostatní "spolubydlící" na to. Přítel kočičku odsouhlasil a tak zbývalo zjistit, co na ni Dája, Amálka a Cody.

Amálka i kočičák Cody byli překvapení, ale kočičku bez problémů přijali. Dáje se kotě ohromně líbilo, ale protože se snažila si s maličkou hrát a plácala po ní tlapkami, museli jsme ji několik dní pečlivě hlídat, aby kotěti neúmyslně neublížila. Díky tomu se Dája naučila nový povel - opatrně. Pokud se moc rozdovádí a kočičce hrozí nebezpečí zašlápnutí, stačí Dáje říct opatrně a ona se téměř okamžitě uklidní, ke kočičce si lehne a pokračuje ve hře jen tím, že do malé šťouchá čumákem a olizuje ji.

Minulý týden u nás na cvičáku začal turnus kynologických táborů a první v řadě byli psi howavarti. Nevynechala jsem tedy příležitost k poznávání nového a byly jsme s Dájou na cvičáku každý den. Dáje se velcí a chlupatí pesani ohromně líbili. Zjistila také, že ne každý pes je ochoten si s ní hrát, ale je pravda, že "hovíci" jí to naznačili velmi ohleduplným způsobem, což mi přišlo sympatické. A Dája kupodivu hned pochopila. Navíc má na cvičáku téměř stejně starého kamaráda - NO Eika z Velkooseckých zahrad, se kterým se toho nařádí, až mi občas vstávají vlasy hrůzou.

A nejlepší zprávou této doby je asi to, že Dáje začaly konečně padat mléčné zoubky. Oba se s přítelem moc těšíme, až Dája zuby vymění, abychom konečně při hrátkách s ní neměli ruce a nohy od jejích jehliček orvané do krve... I když totiž Dája ublížit nechce a ani ve hře nestiskne ruku tvrději, přesto její mléčné zoubky škrábou a ubližují. Bohužel kvůli citlivosti dásní nemůžeme chodit na obrany a cvičit se Dáje taky moc nechce a tak ji necháváme víceméně v klidu. Ráno a večer dostává buď mraženou mrkev a nebo tvrdší chleba, které ráda kouše a ulevuje se jí tím. No a když náhodou nepomáhá mrkev nebo chleba, vždycky je po ruce páníčkovo předloktí!