Páni, tohle byl zase měsíc... první týden v listopadu jsem s Dájinkou vyrazila k veterináři, aby se jí podíval na pupeční kýlu, kterou má asi tak od pěti týdnů. Vet konstatoval, že břišní stěna je zavřená a kýla zatažená, ale že ta boulička, která Dáje na bříšku zůstala je tuková a že by to stejně chtělo ji odstranit. A tak jsem se s ním rovnou domluvila na další den. V pátek Dája nedostala snídani a tak si chudák myslela, že půjdeme na cvičák. Jenže já jsem odešla do práce a nechala ji doma hladovou. Když jsem přišla, tak jsem to ještě "vylepšila" tím, že jsem jí zabavila misku s vodou a věřím, že nikdy nikdo neviděl psa, který by trpěl víc, než naše rozežrané zlatíčko.

V pět večer jsme naklusali do ordinace - já s Dájou na vodítku a ještě páníček, aby ji odnesl po zákroku do auta. Dája dostala injekci proti bolesti, další s narkózou a čekali jsme, až usne. Vet jí dal narkózu přesně na její váhu a tak jsme počítali s tím, že padne hned. Ale to by asi nebyla naše Dája. Ještě po patnácti minutách měla otevřené oči a kdykoli jsem se pohnula, hrabala se na nohy. Veterinář rezignoval a ještě jí trošku narkózy přidal. Po dalších pěti minutách Dája konečně usnula. Po chvilce, která se mi zdála nekonečná, se otevřely dveře ordinace a veterinář hlásil, že si pro Dájinku můžeme jít, že je vše ok. Neskutečně se mi ulevilo. Nesnáším, když je některé z našich zvířat v narkóze, vždycky se bojím, co všechno by se mohlo stát.

Dáju jsme naložili do auta a vyrazili jsme k domovu. Už v autě jsem zjistila, že se Dája začíná probírat. Reagovala na pohyb mojí ruky. Když ji doma páníček přenášel z auta do jejího pelíšku, už byla téměř probuzená. A tak ji nenapadlo nic lepšího, než že ležet na místě nebude, že si půjde lehnout ke mně. No půjde - spíš se snažila ke mně doplazit a tak jsem sbalila knížku a sedla si k Dáje do pelíšku. Položila mi hlavu do klína a chvíli ještě pospávala. Jenže za chvíli se na nohy začala hrabat znova. Pomohla jsem jí dojít na zahrádku, myslela jsem si, že se chce vyvenčit a že si půjde lehnout. Ona je od malička neskutečně čistotná a doma by loužičku neudělala, ani kdyby měla umřít. Jenže jsem se spletla. Došly jsme ven, Dája sklonila hlavu a když ji zvedla, držela v tlamě svůj oblíbený tahací uzlík. Nevěřila jsem vlastním očím. Sotva stála na rozklepaných nohách, které se jí občas podlamovaly, v bříšku tři stehy, ale vrtěla ocasem a koukala na mě pohledem jdem si hrát, dělej!

Uzlík jsem jí samozřejmě zabavila a poslala jsem Dáju opět na místečko odpočívat. Jenže jsem se k ní musela znova nastěhovat, protože jinak by asi v klidu prostě nebyla. Pár minut vydržela, ale zase začala vstávat. V tu chvíli jsem na narkózu byla zralá já. Dája se rozhodla, že ležet nebude a já jí to nechtěla dávat přímo příkazem. Vet řekl, že si sama určí, kdy začne vstávat a normálně fungovat a tak jsem jen tiše trpěla. Nechápu, že ji to nebolelo. Když jsem se ráno probudila, našla jsem Dáju spát na jejím oblíbeném místě na gauči, místo na pelíšku a tak jsem vyděšeně hned kontrolovala ránu. Byla v pořádku.

Další týden, který Dája musela strávit komplet celý na vodítku byl pro nás obě opravdu náročný. Mě zmáhala těhotenská únava a Dája byla naopak plná elánu. Přesto jsem ji musela držet na krátkém vodítku a přitom vymyslet, jak ji unavit natolik, aby se nechovala jako šílenec a přitom si nenatrhla pooperační ránu. Uff, jsem ráda, že to máme za sebou... Když jsem ji po týdnu poprvé pustila z vodítka, šťastnějšího psa jsem v životě neviděla. Vlastně jsme byly šťastné obě, že je to za námi.

Ještě týden jsme si daly výcvikovou pauzičku a pak už jsme zase začaly. Stopy kvůli počasí vynecháváme, tak jen poslušnost, frisbee a obrany. Kousat teď jezdíme k Ondrovi Lodínskému a už po dvou lekcích bylo na Dáje vidět úžasné zlepšení. Konečně se začala zajímat více o klín, než o figuranta samotného, což pro mě začínal být poslední dobou problém. Taky se už napodruhé zlepšila v "boji" o rukáv. Dokonce i Ondra se divil, jak rychle tohle pochopila. Je to prostě naše holka šikovná. Od Ondry a Míši jsem také dostala spoustu tipů pro trénink poslušnosti, které určitě využiju taky. Míša cvičí obedienci - to je vysoká škola poslušnosti a hlavně se cvičí výhradně formou pozitivní motivace, což je super.

A frisbee? To je Dájinčina nová závislost. Nemůžeme jít na procházku bez milovaných disků. Vydržela by pro ně lítat třeba celý den, kdybych jí to dovolila. Každopádně díky disku se mi Dáju poprvé podařilo odvolat i od psa, který za námi přiběhl na louku, kde jsme si házely. Asi se opakuju, ale prostě je Dájinka šikula.

 

Osobní stránky: darcy-monur.wbs.cz