Hned druhý den letošního roku jsme vyrazily na procházku, která nedopadla zrovna nejlíp. Po téměř dvou hodinách jsem se s vylítanou Dájou vracela domů, před naším areálem jsem ji jako obvykle pustila z vodítka a Dájinka se hnala napřed domů. Jenže najednou vidím, jak sebou ošklivě práskla na zem. Krve by se ve mně nedořezal. Maximální možnou rychlostí (vzhledem k mému sedmiměsíčnímu bříšku a náledí) jsem se k Dáje hnala zjistit, co se stalo.

Na chodníku byla poslední zamrzlá louže, asi tak půl metru v průměru, po které Dájinka uklouzla. Sice se hned postavila a otřepala, jako že jí nic není, ale kulhala na zadní nohu a došlapovala na ni úplně minimálně a jen zlehka. Okamžitě jsem skočila do auta a jela na veterinu - v neděli odpoledne ze mě měl vet opravdu radost. Dájinku prohlédl a prohmatal a rozhodl, že bude lepší udělat RTG - čistě pro jistotu, protože zlomená noha nebyla. Rentgen naštěstí neukázal ani naštíplou kost či naprasklý kloub, jak jsem se bála, protože Dája sebou praštila ve velké rychlosti a při její váze to byla dost velká rána, navíc na tvrdé zámkové dlažbě.

Nakonec veterinář usoudil, že se jedná zřejmě o naraženou nohu a nataženou šlachu, tedy nařídil nám maximální klid - deset dní absolutně bez procházek - jen krátké vyvenčení na vodítku a pak kontrola. Odjížděla jsem domů poměrně uklidněná, než mi došlo, že naše hyperaktivní Dája bude muset strávit deset dní zavřená pouze v bytě, bez možnosti procházek a vylítání. Na druhou stranu mě utěšovalo, že veterinář nám odmítl dát tablety proti bolesti - právě z důvodu, že když bude Dáju noha bolet, tak nebude řádit - a tak to snad nějak zvládneme. Omyl. Dája se chovala, jako by se nic nestalo, jen lítala po třech. Na druhou stranu je ale pravda, že celou dobu rekonvalescence plně využívala ke starání se o maličkou Samanthu...

První dny to ještě šlo, Dáju noha bolela a tak byla dobrovolně relativně v klidu. Za týden už jsem byla na pokraji šílenství. Zabavit zvíře, které je zvyklé trávit denně minimálně dvě hodiny na normální procházce plus další dvě půlhodiny na venčících procházkách, tak, aby nám nedemolovalo byt, byla síla. Hovězí syrové kosti, žebra, vepřové nožky a podobné lahůdky zabíraly jen na pár hodin, ale co zbytek dne? Začaly jsme trénovat oční kontakt - několikrát denně a postupně jsme prodlužovaly jeho trvání. Naštěstí deset dní uběhlo a my šly na kontrolu.

Veterinář povolil procházky, ale pouze krátké a na vodítku. Přesto jsem za to byla vděčná, ale rychle mě to přešlo - Dája si totiž právě tuhle nevhodnou dobu vybrala pro své první hárání. Chodily jsme na procházky čtyřikrát denně po půlhodinkách a Dájinka nezapomněla každých asi tak deset metrů přidřepnout, aby všem psům ve vesnici dala najevo, že právě teď je nejlepší doba ji navštívit... Za tři dny mě v noci probudilo příšerné vytí. Přítel byl na noční směně a tak jsem musela sebrat odvahu a vykouknout z bytu sama. Na zahradě seděl bernský salašnický pes a vyl jako o život. Dáju jsem chytla na poslední chvíli, když se kolem mě chystala protáhnout a „návštěvě" jsem rázně vysvětlila, že za naším plotem nemá co dělat. No - nepochopil to, protože další noc přišel pes znova. Druhou noc jsem si ale všimla, že má na krku obojek se známkou, na které bylo naštěstí telefonní číslo. Ve dvě hodiny ráno jsem tedy volala majitelům, aby si pro psa přijeli. Byla jsem hodně překvapená, když mi bylo do telefonu vztekle řečeno, že je to můj problém, že mi hárá čuba a že oni k nám rozhodně na druhý konec vesnice pro psa nejdou. Že si mám čubu zabezpečit, když s tím mám problém a je nechat na pokoji.

Psa jsem vyhnala a když se další noc vrátil, zavolala jsem policii. Páni policisté byli naštěstí ochotnější než majitelé psa a i když jeden z nich se evidentně velkých psů bál - bylo mi ho líto, protože berňáček šílel a nechtěl se z naší zahrady nechat odvést - tak psa nakonec odvezli majitelům. Prý dokonce budou majitelé psa muset platit výjezd policie, což mě mrzí, ale nevím, jak jinak jsem situaci měla řešit. Kdyby si pro psa došli, nemuselo to zajít takhle daleko... Plot máme kolem zahrádky docela bytelný, 160cm vysoký a tak mě nenapadlo, že tak těžký pes jako je BSP by ho dokázal překonat.

Po další kontrole jsem Dáju konečně mohla pustit na volno a oběma se nám nesmírně ulevilo... Přesto, když Dája poprvé po puštění z vodítka vylítla do pole jako neřízená střela, šťastná, že konečně může běhat, ve mně byla malá dušička, že se úraz vrátí. Dája však byla jen dříve unavená, ale jinak naštěstí v pořádku.

Jinak mě ale mile překvapilo, že s Dájou první hárání ani moc nemávalo. Až na to časté značkování jsem nezpozorovala žádnou změnu v chování, snad jedině že byla pár dní trošku mazlivější, ale i to rychle přešlo.

No, od hárání máme naštěstí zase na půl roku klid a od úrazů už doufám napořád...

Osobní stránky: darcy-monur.wbs.cz