Prosinec utekl jako voda - jezdíme kousat k Ondrovi L. do Kutné Hory, Dája se báječně lepší a čím lepší má kondičku ona, tím horší ji mám díky těhotenství já. A tak přichází řada už konečně i na páníčka a od ledna bude s Dájou kousat on. I Vánoce jsme kupodivu taky přežili ve zdraví, Dája objevila pod stromečkem kromě mlsků i novou 650gramovou dřevěnou aportovací činku - to proto, že je čas začít pomaloučku cvičit standardní aport, ne jen blbnout s míčky a klacky. Jsem si jistá, že vymyslí, jak mi učení "osladit". Ale to bych předbíhala...

To nejzajímavější, co se u nás v prosinci stalo, ale nebyly Vánoce. Byl to porod fenky, která patří mojí mamince. Jorkšírka porodila 26.12. Dvě štěňátka zemřela a zbylá dvě štěňátka fena odmítla. Vyzkoušeli jsme všechno, ale nic nezabíralo a tak stogramového pejska s rozštěpem rtu si vzala na dokrmení moje maminka a miniaturní sedmdesátigramovou fenečku my. Kdo nikdy nedržel v ruce nic tak malého a bezmocného, nedokáže si to asi představit... miniaturní, uplakané, černé nic... Bála jsem se na fenečku i sáhnout a nedokázala jsem si představit, jak to zvládneme. Jako naschvál nikdo ze známých nevěděl o kojící feně, které bychom mohli štěňátka dát a tak jsme se museli snažit my. Díky bohu za internet a všechny ochotné známé a chovatele, kteří nám ten den pomohli alespoň dobrými radami.

Domů jsem s fenečkou přijela tak trošku v obavách, co na ni řeknou naše zvířátka. Amálce se štěně líbilo, ale spíš si s ním chtěla hrát a tak jsme jí museli vysvětlit, že to nejde, že musí být opatrná. Našeho kočičího prince štěně nezajímalo vůbec a tak jediná, která byla z mrňouska úplně vyřízená byla Dájinka. Naprosto fascinovaně za mnou chodila, ať jsem s maličkou šla kamkoli, sedíce vedle mě asistovala první den při krmení a kroutila hlavou. Bylo to komické. Byla jsem ráda, že je tak opatrná, protože štěňátko je jen o něco větší, než Dájinčin nos a stačil by jediný neopatrný Dájin pohyb a mohlo být zle.

Druhý den, co jsme měli fenečku doma - mimochodem už pojmenovanou Samantha - se Dája definitivně rozhodla, že se jí štěně líbí. Ačkoli sama ještě ani nehárala, vedená instinktem Samanthu olizovala po každém krmení, očistila jí výkaly a masírovala jazykem bříško. No bříško - při každém olíznutí to Dája vzala důkladně od ocásku až k hlavičce - musela jsem Samm pečlivě držet, aby ji Dája svým jazykem při ošetřování neodšoupala pryč, ale štěňátko neplakalo a Dája byla nesmírně opatrná. Od té doby také maličká výrazně víc a ochotněji baští. Zda za to může Dájinčina péče, nebo zda to zařídila příroda, to nevím, každopádně jsem za to šťastná.

Dája mi každý den asistuje - krmíme maličkou po 1-2 hodinách ve dne v noci. Po nakrmení se o Samm Dájinka postará a dohlédne na to, abych maličkou pečlivě uložila do krabice s hřející podložkou a ručníky. A když maličká spinká, Dája ji několikrát dojde "zkontrolovat". Jen přijde, čuchne ke krabici, případně, když je Samm schovaná pod ručníkem, si poodhrne ručník - ale zpátky už ho nevrátí - a zase jde odpočívat. Když přijdeme z procházky, Dájina první cesta vede k Samm a až potom se jde napít. Upřímně Dáje závidím, že jí nevadí nedostatek spánku, protože po pár nocích pravidelného krmení se vstává čím dál hůř. Přesto ale když vidíme, že Samm přibývá na váze a je čilá, je to skvělá odměna za celou tuhle dřinu.

Reakce naší praštěné hyperaktivní příšerky mě totálně odzbrojila. Nikdy jsem neviděla nic dojemnějšího a krásnějšího, než obrovskou fenu ovčáka starající se o miniaturní štěňátko velikosti bílé myšky. Jestli maličká Samm přežije, je zatím ve hvězdách, ale já se díky ní přesvědčila, že Dája je opravdu výjimečná fena.

Přejeme všem do nového roku, aby vykročili tou správnou nohou a aby vám i vašim mazlíčkům v roce 2011 dařilo ještě lépe, než v tom loňském... Šťastný nový rok!

Osobní stránky: darcy-monur.wbs.cz