V pondělí 19.7.2010 Dája oslavila krásné čtyři měsíce od svého narození. Nu, oslavila... Dostala nový obojek s bezpečnostní pojistkou proti rozepnutí a k večeři místo obvyklého hovězího či kuřecího masíčka měla lososa a tuňáka a druhý den na žvýkání velkou telecí kost. Ale i tak byla myslím spokojená.

Vzhledem k tomu, že se nedávno začala přezubovat Dájince trošku "povolilo" pravé ucho a tak vypadá občas opravdu legračně. Přidala jsem jí ale do stravy více masových kostí a o jedno tvarohové jídlo týdně víc a doufám, že se ouško brzy zpevní. Jiné problémy spojené s růstem nás naštěstí netrápí a já doufám, že se nám i nadále vyhnou.

V poslední době jsem začala pozorovat, jak se nám Dája mění před očima. Nejen fyzicky - to se mění téměř každý den, ale hlavně povahově, snad to nepřeženu, když řeknu, že se přestává chovat jako štěně. V situacích, kde dříve jednala spíše instinktivně, začíná přemýšlet a celkově se chová jinak. Občas taky zkouší, co si může dovolit a zda nepovolím ve svých stanoviscích. Kromě těchto změn také začala opravdu hlídat. Vyjmenuji několik případů změn jejího chování, které můžu porovnat s dřívější dobou.

Naši druhou fenku, maličkou Amálku, připravuji na podzimní canisterapeutické zkoušky. Je to naše šikulka, ale měly jsme trošku problém s nenadálými zvuky a pohyby, které jsou spojeny například s otvíráním vystřelovacího deštníku. A tak jsme doma trénovaly a Dája byla samozřejmě u toho. Situace probíhala následovně: stoupla jsem si doprostřed místnosti, zavolala jsem si pejsinky do své blízkostí a vystřelila deštník. Zpočátku Dája pokaždé nadskočila, poodběhla a po chvíli se nedůvěřivě vracela prověřit situaci. Minulý týden jsme takto trénovaly znova. Po vystřelení deštníku Dája zůstala v klidu a okamžitě šla aktivně zjistit, co se stalo. Jelikož pravděpodobně usoudila, že se nejedná o nic zajímavého, zůstala v naprostém klidu a deštník a jeho další otvírání či zavírání ji naprosto nezajímaly.

Lehce se změnil také její přístup k výcviku. Doma cvičíme každý den cca 5 minutek a třikrát týdně jezdíme na cvičák. Z nějakého důvodu Dáju poslušnost na cvičáku baví víc, než u nás na fotbalovém hřišti. Pokud vezmu věci na poslušnost a jdeme na hřiště, Dája sice cvičí, ale oproti poslušnosti na cvičáku je to velký rozdíl. Když vytáhnu Dáju na cvičáku z kotce, sotva si nechá připnout vodítko a už mě doslova táhne na plac. Celou cestu (asi 20 m) skáče, řádí a rve se kupředu, i když normálně na vodítku vůbec netahá. Jakmile vejdeme na cvičební plochu, Dája se uklidní a nádherně spolupracuje. Na svůj věk je velmi šikovná. Zvládáme přivolání s předsednutím, které postupně zrychlujeme, máme hezký základní postoj s očním kontaktem. Zpočátku byl pro Dáju velký problém, aby vydržela sedět u nohy déle než dvě vteřiny, ale díky trpělivosti, nekonečné zásobě pamlsků a klikru se opravdu zadařilo a zhruba po dvoutýdenním trénování vydrží sedět a soustředit se na mě cca 30 sekund. Při její hyperaktivitě to považuji za velký úspěch.

Kromě těchto cviků si Dája umí sednout, učí se lehnout, vstát a štěkat. Umí přejít nízkou kladinu, aportovat různé předměty a přejít nejrůznější nepřirozené povrchy, jako třeba igelit, plastové lahve, zvlněný plech a další.