Plemeno dalmatin se řadí mezi jedno z nejstarších plemen na světě (více jak 1000 let). Obrazy jeho předků byly objeveny už v Egyptě v hrobkách faraónů. Konkrétně to byl egyptský chrt, který byl vyšlechtěn jako honič a měl podobné zbarvení po těle jako dalmatin.

Z Egypta, přes Střední Východ, Malou Azii a Řecko přicestoval Dalmatin na Balkán - na východní pobřeží Jadranu - Dalmácii, kde zůstal právě kvůli svému nápaditému vzhledu a také kvůli jeho pracovním schopnostem.

Je známo, že pobřeží Jadranu bylo vždy cílem různých obchodníků, místem přes které se "přehnaly" čtyři křižácké války, ale byli to také Římané a Keltové, kteří přispěli k urychlení rozšíření plemene do ostatních zemí Evropy. Proto byl dalmatin viděn už ve středověku. Nejvíc pravděpodobné rozšíření tohoto plemene podpořili mořeplavci Dubrovacké republiky, kteří obchodovali nejenom ve Středomoří, ale i v ostatních zemích Evropy a na jiných kontinentech. Dubrovacká republika měla na mnoha místech ve světě také svá diplomatická zastoupení (konzuláty), které se díky době, ve které bylo zvykem aby pes byl předmětem různých darů, výměn nebo prodejů, velkou měrou zasloužily o rozprostření plemene všude ve světě.

O dalmatinovi na území Dalmácie se nejvíce poprvé hovořilo v roce 1526, kdy byla bitva u Moháče. Podle spisů z archivu džakovácké farnosti, které předložil profesor Dr.Ing.Stjepan Romič, se farnost mohla chlubit chovatelskou stanicí, ve které bylo 400 chovných fen plemene dalmatin. Tato chovatelská stanice byla největší pro plemeno dalmatin a největší vůbec v historii tohoto území. Tehdy se dalmatin používal jako "válečný pes", zvlášť jako doprovod u jezdectva. Každý jezdec měl u sebe jednoho, většinou však dva psy.
V roce 1526, kdy byla již zmíněná bitva u Moháče, a celé dalmátské vojsko bylo pobito, tak většina psů byla zabavena nepřátelským tureckým vojskem. Turecká vojska vzala zabavené psy na své okupované území a proto dnes můžeme najít v některých literárních pramenech, že dalmatina přivedli Turci a nazývají ho turecký pes.

Dalmatin se mimo jiné používal do lovu jako pes ohař, později i jako honič. Dlouho dobu proto nosil jméno dubrovacký honič. Byl také používán jako pohraniční pes, který hlídal hranice mezi Mletačkou Dalmacií a Tureckou Bosnou. Angličanka Habe Bedwel ho popisuje ve své knize z roku 1901: "Jeho zbarvení (bílá s černými tečkami) mu velice vyhovovala pro práci na hranicích, protože jste ho mohli velice těžko spatřit, když za slunečného počasí ležel ve stínu pod stromem s malými lístky... " (pravděpodobně myslela na strom olivy). Jakmile dalmatin spatřil neznámou osobu, velice hlasitě to oznamoval - hlásil. Byl však také velice ostrým obranářem. Že byl dalmatin používán jako pohraniční pes, se také psalo v německé a anglické literatuře. Konkrétně generál Glyn píše, že v roce 1862 byl dalmatin vystavován v Anglii na výstavě a to jako "pes hlídač dalmatinských pohraničníků". Jak je vidět pracovní uplatnění dalmatina bylo podle měnící se potřeby člověka různé - byl psem loveckým, válečným, pohraničním a později i doprovodným psem při jízdě na koních nebo na kočárových spřeženích.

Pan Prof.Dr.Ing.Stjepan Romić objevil také další velice zajímavé spisy, jako například největší rukopis faráře Petra Bakiče z roku 1719 pod názvem "DE VITA POPULI ET DE CULTURA ARMENTORUM ET PECORUM DIACOVE ET EIUS DIS TRICTUS ANNO DOMINI 1719. Tady popisuje, mezi ostatními věcmi, tehdejší plemena psů v Chorvatsku a nejvíce se zmiňuje právě o plemenu dalmatin - Canis Dalmaticus :
"Nejvíce ceněné je domácí plemeno dalmatinský pes 4-5 pídí vysoký, krátké bílé srsti s okrouhlými tečkami po celým těle, které jsou černé, velice ojediněle hnědé barvy, které mají průměr jednoho nebo dvou prstů. Tento pes už ve XIV. století a i dřív byl chován v celém Chorvatsku a nejvíc v Dalmácii, díky čemuž dostal jméno Canis Dalmaticus. Tohoto psa nejvíce chová šlechta i ostatní vznešení lidé! V Chorvatsku se chová pro lov i pro osobní ochranu v míru, ale i za války a chová ho i ostatní národ. V lovu slouží pro chytání zvěře v běhu, a za války velice ostře a statečně hlásí na nepřátelské koně a vyvolává velký zmatek, a tím i porážku nepřátelského vojska - jezdectva...." "....Všechna tato plemena se chovají v Chorvatsku i dnes a to ve velkém počtu, přičemž se hojně rozšiřují do ostatních států Evropy."

Zajímavé je, že farář Petar Bakić (1719) ještě říká, že tyto popisy tehdejších psů se vůbec neliší od popisů, které psal farář Petar z roku 1374!!! Tyto spisy jsou živým důkazem toho, že dalmatin opravdu pochází z Dalmácie, díky čemuž byly předloženy FCI, která nad tímto plemenem uznala patronát Chorvatsku.

Pochybnosti o původu dalmatina byly hlavně kvůli tomu, že z území Dalmácie a bývalé Jugoslávie se dalmatin úplně vytratil - za to mohou všechny války, které toto území během historie stihly. Po druhé světové válce se dalmatin znovu objevil na tomto území s tím, že se jednalo o importované jedince ze sousedních zemí.

Angličané začali jako první s cílenou selekcí a chovem jako i s organizovanou kynologií vůbec, díky čemuž jako první vydali oficiální standard plemene. Do Anglie dalmatin přijel z Francie (tehdejší Gálie) a to pod jménem galican - Gálský pes. Dlouho trvalo než toto jméno nahradilo jméno původní - dalmatinský pes a to díky anglickému zoologovi Thomasu Bewickovi (1792), který ve své knize popisuje původ a vzhled dalmatina. Nejstarší erb s plemenem dalmatin měl anglický šlechtic Christopher Heyden (od roku 1540), a to je i nejstarší obraz tohoto plemene.

Poznámka: Všechny informace obsažené v tomto článku byly čerpány ze spisu pana Prof.Ratimira Orbana, který část svého života zasvětil hledání důkazů o původu plemene dalmatin na území Chorvatska. Důkazy získal a také je předložil FCI, na základě kterých byl schválen patronát nad Chorvatskou republikou. Pan Ratimir Orban byl veteřinářem a také pracoval pro nakladatelství Školska Knjiga. Dalmatiny nikdy nechoval, avšak jediné přání, za které i bojoval, bylo a je, aby se dalmatin zařadil do 6. FCI skupiny. Toho se také krátce před svou smrtí dočkal. Pan Orban společně se svoji ženou Baronicou Turković, která byla známou kynologickou rozhodčí a předsedkyní Boxer klubu, zasvětil celý svůj život lásce ke psům.