Záchrana Dolly byla velmi speciální. Narodila se v Československu a byla prodána do USA v aukci překupníkovi štěňat. Tam žila 4 roky, měla štěňata a majitelé se vůbec nestarali, aby se jí vedlo dobře.

V březnu 2007 byla prodána - opět v aukci. Dolly byla koupena spolu s dalšími třemi clumbry chovatelkou, která měla své psy pouze na dvorku, tam žila do června 2007. Potom si chovatelka uvědomila, že chov clumbrů je víc práce, než počítala, a tak se rozhodla znovu je prodat. Zjistila jsem, že na prodej byli 4 dospělý clumbři, ale když jsem ji kontaktovala, byla to pouze Dolly.

29.6.2007 jsme se já, můj muž a můj syn vypravili do Oklahomy vyzvednout je.
Nikdy nezapomenu na ten den, měla jsem takový dobrý pocit, když jsem věděla, že Dolly, stejně jako Roofus, budou mít šanci na opravdový život. Všichni čtyři mě vítali zdráhavě, vůbec nevěděli, co se dělo v obchodě a všichni měli ztracený pohled - takový, jaký mají mnozí zachránění...

Začátek července jsme strávili jejich upravováním a to jak zevnějšku, tak i přípravou na nový způsob života a nový domov. Každého jsme vzali k veterináři na prohlídku,
všichni se zdáli být zdraví, pouze s drobnými problémy.
Všichni si zvykli a začali se se mnou cítit pohodlně, kromě Dolly. Zpozorovala jsem, že je odměřená a ne tak přátelská jako ostatní.

V půlce července se už všem čtyřem dařilo dobře a já byla šťastná, že dělají
takové pokroky. Jednou večer, když jsem vyčesávala Dolly, jsem si všimla, že její
bříško je strašně veliké, více než obvykle. Přestože byla po tolika vrzích a její bříško se dotýkalo země, nemohla jsem si pomoci, ale zjistila jsem změnu. Domluvila jsem si schůzku s veterinářem a vzala ji tam. Po vyšetření bylo jasné - čekala štěňátka. Rentgenový snímek vše potvrdil, byla březí a zbýval jí už jen týden. Zeptala jsem se, jestli lze ještě uvažovat o přerušení, protože jsem nechtěla, aby měla další štěňata, ale veterinář řekl, že je příliš pozdě a že by to nedoporučoval.

Další týden jsme strávili přípravou na příchod štěňátek, spala s námi v dětské pokoji a já jí každý večer četla. Nikdy jsem nebyla s těhotnou fenečkou, neměla jsem ani potuchy, co mám očekávat, slyšela jsem jen spoustu hororových historek o tom,
že clumbři nerodí přirozeně, takže jsem byla trochu znepokojena.

V tom týdnu jsme se natolik sblížily, že se stala mým stínem, a když jsem s ní nemohla být já, tak to byla dcera nebo manžel, ale podle nich nebyla šťastná,
dokud jsem se nevrátila. Seděla u dveří, vyhlížela mě a čekala.

Poslední víkend v červenci se zdálo, že se Dolly připravuje rodit. To jsem si myslela vzhledem k tomu, co mi všichni řekli, ale víkend přišel i odešel a štěňata nikde.
Zavolala jsem veterináři a on mi řekl, ať ji přivezu. Vyšetřil jí a řekl, že jestli neporodí do druhého dne, domluví se na císařském řezu. Po další noci bez příchodu štěňat jsem tam Dolly zavezla, čekala, až veterinář otevře, a chtěla jsem okamžitou operaci.
Dolly nevypadala dobře a já jsem o ni měla strach. Trvalo to celou věčnost a já ze sebe nemohla setřást takový strašlivý pocit - předtuchu.

Z toho, co následovalo, si pamatuji velmi málo, ale pamatuji si, jak slyším, že Dolly to nezvládla. Dle veterináře porod přestála, ale problém nastal při kastraci.
Měla v sobě 11 štěňat, z toho jedno se narodilo mrtvé. Byla jsem totálně v šoku. Dala jsem Dolly slib, že nedovolím, aby se jí něco stalo, že se postarám o její bezpečnost, a žádný z těchto slibů jsem nedodržela. Cítila jsem vinu za to, co se jí stalo...
Veškerý personál veterinární ordinace se snažil zachránit štěňata, ale moje jediná starost byla dostat Dolly domů. Ona byla pro mne tím nejdůležitějším, ostatně jako vždy. Nikdy jsem nevyjednávala o štěňatech a styděla jsem se říci, že je nechci.
Byla to pouze Dolly, koho jsem chtěla zachránit a dát jí druhou šanci a selhala jsem.
Tíha viny byla mnohem větší, než vůbec dokážu popsat, a trvalo to mnoho týdnů než začala slábnout.

Vzali jsem Dolly domů, pohřbili jsme ji spolu s mrtvým štěňátkem a nastal čas vyřešit, co s ostatními. Má jediná omluva je, že jsem byla neustále v šoku ze ztráty Dolly. Nemohla jsem se soustředit na štěňata a tak jsem je odvezla k jedné paní do Old Fort, která se specializovala na štěňátka a byla jejich jedinou šancí. Během noci zemřeli další dva a já tu noc spala velmi špatně. Nejen, že jsem truchlila po Dolly, ale vrátil se mi zjevně i zdravý rozum a uvědomila jsem si, že by Dolly jistě chtěla, abych se postarala o její štěňata, ne nějaká cizí osoba. Nedokážu popsat tu náklonnost, kterou jsem k ní cítila, a hlubokou lásku, která vyrostla v tak krátkém čase a stále zůstává pevně zasazena v mém srdci...

Jestli existuje něco, co věděla, než odešla z tohoto světa, tak to, že ji měl někdo rád. Nikdy bych si nepomyslela, že čas strávený s ní a všechno, co jsem pro ni udělala, budou ty poslední a ona už to nevěděla vůbec.
Tolik se změnila v posledním týdnu svého života, byla tak šťastná, bezstarostná.
Ačkoliv se nikdy nedozvím, co špatného se stalo, jestli jsem skutečně já něco udělala nebo neudělala, ze srdce cítím, že jsem dělala všechno pro to, aby nikdo nemohl říci, že já můžu za její ztrátu. Každý den si na ni vzpomenu a postrádám ji.

Vzpomínky na onen týden strávený s clumbrem jménem Dolly, opravdovým andělem clumbrů...

P.S. Štěňátka Dolly se nakonec vrátila ke své milující pečovatelce. Jejich jména jsou Karma, Dozer, Freedom Grace, Worthy. Některá již našla nový domov, ale jiná na ten svůj ještě stále čekají. Jedno je ale jisté, rozhodně nebudou prodány na burzu.

Za příběh děkujeme Kim Smith Mc Lendon

do češtiny přeložila Blanka Gajdáčková