Dopis na rozloučenou pro mého prvního psího kamaráda, nejlepšího učitele, obranáře i "velkého bráchu" v jedné podobě.

Filípku, narodil jsi se v dubnu 1994 v rodině policejních psů, zřejmě jako kříženec československého vlčáka a německého ovčáka. Už jako malý jsi se majitelům nelíbil, proto jsi byl nabídnut k prodeji. Přijeli si pro Tebe moji rodiče a tehdy jsme se poznali. Já devítiletá holka, Ty mladý ctižádostivý pejsek. Prvních pár let jsem se o Tebe nesměla ani starat. Když jsi byl roztomilé štěňátko, brala si Tě nejraději moje o deset let starší ségra jako "módní" doplněk za svými kamarádkami, jenže jako dospívající jsi začal zlobit a kousat. Já si na tuto dobu moc nepamatuji, ale říkalo se o Tobě, jak jsi zlý. Přesto Tě nikdo nikdy necvičil. Když mi bylo těch sladkých "náct", místo abych honila kluky, jako to dělaly moje stejně staré kamarádky, raději jsem proháněla Tebe, abych Tě aspoň trošku naučila slušnému chování. Nu, nelíbilo se Ti to, tak jsme se párkrát trošku nepohodli a já pravidelně nosila do školy obrovské modřiny na rukou (to, jak jsem se Tě snažila naučit, abys kousal aspoň do ruky, když už jsi kousat chtěl). Po několika pořádných hádkách jsi se přeci jen uvolil, že budeš tu malou protivnou holku poslouchat, a vyplatilo se, viď? Začali jsme spolu chodit na dlouhé procházky do přírody, mohl sis dělat, téměř cokoli jsi chtěl.

Pravidelně jsme spolu utíkali dvěma konci zahrady, kde chyběl plot. Byl jsi můj nejlepší kamarád a opravdový obranář. Že jsi nesnášel chlapy, jsme dokázali využít, takže všichni chlapi v okolí se rychle naučili, že mají nechat tu malou blonďatou holku a velkého psa napokoji. Obvykle stačilo jen naježení a zlý pohled. Ale nejednoho otravu u řeky jsi zaháněl i vzteklým ne zavrčením, ale doslova zařváním, na které jsi byl expert. Byly to krásné časy, v létě jsme chodívali se do řeky koupat, v zimě zase na dlouhé procházky do lesů a nebo jsme tahali saně. Pamatuješ? Vozili jsme krmení srnkám, nebo jsi tahal mě nebo jednu z neteří. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsme se vraceli s prázdnými saněmi z procházky a Ty jsi zase uviděl sousedovic slepici na naší zahradě. Saně nesaně, vyletěl jsi za ní, ubohé sáňky poskakovaly za Tebou a za nimi jsem řvala já! Hupnul jsi do jámy, která nás od sousedů dělila, postroj se přetrhnul a Ty jsi jednu řvoucí slepici položil na záda. Než jsi stihl ochutnat, doběhla jsem a s pořádně šťavnatými nadávkami Tě táhla pryč. Sousedi si dali rychle 1+1 dohromady, kam se jim kdysi jedna (?) slepice ztratila (našli jsme její pařát "zasazený" do záhonku - doufal jsi snad, že vyroste nová?). Nicméně díky tomu se už u nás slepice nikdy neobjevily.

Léta plynula a já na Tebe měla díky škole čím dál méně času, ale Ty jsi vždycky trpělivě čekal, dokud si ho neudělám, a o to více jsme si naše procházky užívali, viď? Když Ti bylo deset, slavnostně jsem zahodila Tvůj postroj do saní. Kdepak, od teď jsi měl důchod, ale nijak nadšený jsi z toho nebyl. Chyběla Ti asi práce, v kotci byla nuda a rodiče Tě ven pustili jen zřídka... Ale já zklamala. To já se o Tebe měla starat pořád stejně, jenže jsem se učila a učila a nebo byla s přítelem, kterého jsi nakonec odhadl dobře. Ondra nebyl ten pravý a tys to věděl. Všechny chlapy jsi odháněl vrčením, ale u Ondry to byl opravdu extrém. Když ti bylo 12 let, všimla jsem si, že mi začínáš stárnout. Tvoje pohyby se zpomalily, občas se dostavilo kulhání na přední nohu. Ach, ta arthroza... Avšak v té době jsem se odstěhovala z rodinného hnízda a s sebou jsem si mohla vzít jen kočku Sáru. Ty jsi nezapomněl. Vždycky jsi projevil radost, když jsi mě viděl, nikdy jsi nezapomněl potěšit, když mi bylo smutno, a vyvádět psí kusy, když jsem byla veselá.

Postupem dalšího času Tě pomalu asi život přestával bavit. Ono žít v kotci by se mi taky pořád jen nechtělo, nevím, jak často Tě rodiče pouštěli. Začal jsi strašně moc kulhat na přední nohy, zatímco na zadních mizely obrovské svaly do nenávratna. Letos jsem si všimla, že Ti pohyb a hlavně zvedání činí velké potíže. Proto jsem si promluvila s mamkou o tom, že Ti poskytnu poslední službu...

A tak jsem dnes přijela, trošku Tě počesala, pomazlila a pořídila si pár fotek. Posledních. A Ty jsi se mi usmíval do objektivu, přestože jsi musel tušit, co se bude dít. Pak jsem Tě dovedla k autu a Ty jsi mě poslepu důvěřivě následoval. I přes svoje stáří jsi dal vzteklým zařváním jasně najevo, že na Tebe Honza sahat prostě nebude. Opravdu Ti chtěl jen pomoci, abys se dostal do mého auta s co nejmenší bolestí... Řídil on a já si vlezla do kufru, abych Ti byla cestou nablízku. Cestou jsi klimbal, skoro jsi mi usnul na klíně. Na místě jsem Tě z auta sama vyndala a pomalu odvedla k paní doktorce. Její dotyky jsi snesl s klidem, včetně píchnutí do tlapky. A pak jsi mi usnul a pomalu se ztrácel pryč. Nechápal jsi asi můj pláč, jenž doprovázel Tvoji duši do nebe, seděla jsem vedle Tebe, hladila po tváři a druhou ruku jsem měla přitisknutou k Tvému srdci, které dlouho bojovalo, nechtělo usnout, ale přeci jen se ztratilo... I teď, když píši tak pláču, ale smutný nebuď, Filípku. Vím, že se cítíš lépe, nic nebolí, netrápí, nezlobí.

Doma jsme Tě uložili k věčnému spánku do hrobu na zahradě pod stromem, u hradby, kudy jsme spolu utíkali, tam kde jsi to měl tak rád. Poslední pohlazení, poslední pohled, zabalila jsem Tě do deky a dala navždy sbohem. Budeš mi moc chybět, lásko moje. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Tak strašně to bolí...