O vystavování v zahraničí se mi ani nesnilo, jednak bych se sama do ciziny bála vypravit a jednak bych se velmi těžko domluvila. Přesto přes všechno jsem se na jednu takovou výstavu vypravila, a nelituji, ba naopak. A jak k tomu vlastně došlo? Inu chovatelé, od kterých mám Safiru (fena velkého černého knírače), jsou velmi akční a také nápomocní majitelům svých odchovů a téměř s rodičovským přístupem nám pomáhají v našich psích aktivitách. Díky nim jsme se dali dohromady a jako čtyřčlenná výprava lidí se dvěma psy jsme se rozhodli vyjet do Rakouska.

Měla jsem z toho docela strach, je tolik věcí, co se mohou stát, ale naštěstí se nestaly. Safira nezačala hárat jak jsme čekali, tudíž nebyl problém aby jela společně se psem v autě, sehnala jsem potřebná razítka do pet pasu, i když jsem se docela naběhala a ani se nestalo nic nečekaného, tedy až na to, že když mi přišel vstupní list, zjistila jsem, že je Safira pepř a sůl a já jsem z Maďarska. Upřímně jsem se pobavila a za pomoci ostatních jsem poprosila o překlad pořadatele, kde jsem vše vysvětlila. Dostala jsem odpověď, že dostanu nový - opravený vstupní list, tak jsem byla v klidu. Nicméně nedošel ani do dne odjezdu. Posílena vytištěným dopisem a batohem dalších nezbytností jsem se vypravila na místo srazu.

Vyráželi jsme lehce před půlnocí, abychom dojeli v klidu a bez nervů na místo. Cestou jsme v Praze naložili druhou Petru s Pedrem a posíleni navigací jsme vyjeli vstříc dálavám. Navigace však byla místy značně ukecaná, jindy, když jsme od ní toužebně očekávali nějaké to slovo, zarytě mlčela a jako vrcholný bod jejích schopností nás počastovala bučením. Zpočátku jsme se s ní nějak nemohli skamarádit, ale po nájezdu na dálnici jsme se všichni, včetně navigace uklidnili, i bučení se omezilo na minimum a plynule jsme dojeli až na slovenské hranice. Tam jsme si na pěkném trávníku v klidu vyvenčili psy a protáhli zkroucené končetiny. I další část cesty proběhla díky navigaci bez komplikací a podle cedulí už jsme se blížili k Oberwartu. Očekávali jsme velké město, ale před námi se vylouplo malebné městečko velikostí připomínající Poděbrady. Byli jsme překvapeni, za mě musím říct, že mile, protože velká města moc nemusím.

U výstaviště jsme byli ještě hodinu před otevřením a u malé říčky parkovala řada zahraničních karavanů ozdobená samolepkami právě "jejich" plemen. Sešli se zde vystavovatelé snad z celé Evropy a účast Čechů a Slováků byla k mému překvapení hojná. Prošli jsme veterinární kontrolou a chvíli jsme dezorientovaně hledali svůj kruh. Po chvilce se podařilo. Měla jsem obavy, jestli ještě stále nejsem Maďar a Safira pepřák, a tak jsem rychle nahlédla do katalogu. Vše bylo jak má být, a tak se mi ulevilo. Nicméně už druhý pohled napovídal, že dneska to bude boj.

Rozestlali jsme si na poklidném místě v hale, psi s povděkem ulehli a doháněli probdělé hodiny v autě, Safira s klidem sobě vlastním, myslím, že kdyby kolem ní projela kolona kombajnů, ani by to s ní nehlo. Jelikož jsme byli na řadě mezi posledními, vydali jsme se na pochůzky výstavou. Haly byly pěkné, čisté a světlé, jediné co by se jim dalo vytknout byla cirkulace vzduchu. Nezapomněla jsem zavítat ke kruhu s naháči a pokochat se dalšími plemeny, kde jsem se snažila blíže poznat správnou střihovou úpravu. Několikrát mezi čekáním jsem taky Safi přemlouvala, že by se už mohla konečně vyčůrat, ale bohužel beznadějně. V cizím prostředí je, co se čůrání týče, značně umanutá. Měla jsem hrůzu, aby nedošlo k nějakému výlevu přímo v kruhu.

A už se nám blížila doba našeho vystavování, pozorovali jsme vyrovnaný boj Pedra, který si odnesl V2, rec. CACA a pomalu jsme se chystali my. Safi bylo nutno rozpohybovat, a tak jsem vytáhla pískací míček a snažila se z ní vykřesat maximum energie. Nakonec se podařilo, i chlupy jsme dali do latě a šlo se na věc. Safi vystavuje přímo chovatel, protože si mě hlídá a má lepší výraz. Jsme sehraný tým a Safi, jak se zdá, dobře chápe, co jí chceme sdělit. Zpočátku působila přeci jen utahaně, ale to se nakonec prolomilo. Získali jsme svého vytouženého CACA a za nějakou chvíli jsme šli o CACIB, to už byl opravdu těžký boj, protože se zde sešla řada hezkých zvířat. Když jsme dostali CACIB, skákali jsme radostí. Potěšilo mě, že pojedeme domů s takovou odměnou. Safi mlela ocasem a bylo vidět, že i ona se raduje, i když to ještě netušila, že ji čeká zase dlouhá cesta domů.

Museli jsme si počkat na pohár, ale pak už jsme chvátali domů, abychom přijeli alespoň trochu rozumně. Cestou nás chytl velký lijavec, který nás málem odplavil ze silnice, mě se to ale moc netýkalo, protože jsem zrovna v tu dobu zcela tvrdě usnula. Po cestě jsme ještě několikrát zastavili, aby se psi i my protáhli a po dlouhém přemlouvání se Safi také konečně vyčůrala, měla jsem pocit, že jestli si nedojde, poteče jí to za chvíli i ušima.

Ke svému autu jsem se dostala v neděli po 23. hodině. Safi celá šťastná, že je z auta venku dělala fóry, když měla přesednout ještě do našeho, ale nakonec jí nic jiného nezbývalo...
Po příjezdu domů jsme padly obě, Safi dospávala ještě celé příští dopoledne, byla na tom rozhodně líp než já, protože mi v půl 9 ráno zazvonil mobil a ozvali se řemeslníci.

Musím říct, že výstava v Oberwartu se mi moc líbila a na příště bych se už tolik nebála jet takovou dálku, ale co vím určitě, nejela bych sama, přeci jen, víc lidí, víc legrace.

Přeji vám i vašim pejskům hodně úspěchů i příjemných setkání s přáteli na výstavách a hlavně bezpečný návrat domů.