V populaci lidí i psů se nachází jistý vzorek jedinců, kteří trpí nevolností nejen mořskou (rozuměj - při pobytu na lodi), ale také automobilovou (rozuměj - při pobytu v jedoucím autě). U lidí to většinou spraví Kinedryl, se psy je to o něco horší. Tak jako tak to značně znepříjemňuje jakékoliv cestování. Co se s tím dá dělat? Pro všechny kdo už propadli zoufalství, že jejich pes bude setrvávat jen doma tu mám své tři „případy" jak se nám podařilo zvítězit.

Případ první - Jorkšír Čaky

Čakoušek blinkal hlavně jako psí miminko a ve většině případů až na delší cestě. Na kratší vzdálenosti byl v pohodě. V první řadě jsme zavedli půst před delší cestou a kombinovali jsme s prášky na nevolnost. Existují již takové, které jsou speciálně pro psy nebo homeopatika. Když vyrostl ze štěněčího věku, vše se srovnalo a byl v pohodě.

Případ druhý - Kníračka Safi

Safi blinkala od malinka už i na krátké vzdálenosti. Vzhledem k tomu, že jsme s ní jezdili často na cvičák byl to denní chleba. Prášky nepřipadaly v úvahu, protože psi jsou po nich trochu letargičtí a to se na cvičení jaksi nehodí. Jedna z rad, kterou jsme tehdy dostali byla: „Jezdit, jezdit, jezdit."
Zní to jednoduše, ale zas tak jednoduché to nebylo. Safi odmítala nastupovat do auta, což byl při její velikosti značný problém. Na radu chovatelky jsem řekla „hop" a dala psa do auta, ale když už měla přes třicet kilo už mě to docela dopalovalo. Aby toho nebylo málo, začala to celé ještě vylepšovat, například jakmile zjistila, že se někam jede, zalezla do své vymazlené boudy a nemohli jsme jí dostat ven. Když už jsme jí vydolovali z boudy a dali jí na vodítko, praštila sebou tak tři metry před brankou a povolila všechny svaly v těle. Zkuste dát bezvládných třicet kilo do auta....Nevzdali jsme se a pracovali na tom dál. Postupem času zvracení skutečně přestalo (cca kolem jednoho roka věku) a zmenšila se i celková nenávist k cestování. Přesto Safi do dneska nesedá do auta s nadšením a neumí si v něm odpočinout. Celou cestu sleduje okolí a těší se, až vystoupí. Na „hop" už naštěstí skáče do auta sama, ale pokud jedeme na výstavu, pustím jí z kotce a pak raději rychle zavřu, aby se mi nenacpala do boudy...

Případ třetí - Peruánka Toffee

Toffinka byla velmi zvláštní případ. Jako miminko jsme si ji vezli autem až z Vídně a celou cestu vzorně spala, o blinkání ani ťuk. Ještě do pěti měsíců byla při jízdě autem maximálně uražená, ale neblinkala. To se ale rázem změnilo. Když jsme v jejích sedmi měsících vyrazili na výstavu, nestačili jsme se divit. Nejen, že blinkala, ale především slintala tak, že by strčila do kapsy i bernardýna. Na dvacetikilometrovou cestu jsme spotřebovali karton papírových kapesníčků a půl balíčku vlhčených...Od té doby cestuje Toffee v zavazadlovém prostoru ve své přepravce (aby neohodila zbytek smečky). Opět jsme uplatnili radu: „Jezdit, jezdit, jezdit." Toffinčino slintání a blinkání má především psychický původ, protože to všechno se děje jenom cestou tam, ale na zpáteční cestě je většinou klid. Vzhledem ke svému věku bude muset vstřebat cestovní horečku a pochopit, že o nic nejde. To bude určitě ještě chvíli trvat, ale už teď se slintání omezilo asi na polovinu původní produkce....

Nenechte se vyděsit, ani znechutit, pokud váš pes trpí nevolností v autě. Časem se to většinou změní k lepšímu. Pokud ne obstarejte si tabletky proti nevolnosti určené psům. Je škoda, aby s vámi váš čtyřnohý přítel nemohl sdílet vaše výlety a jiné radosti.