Ahoj, jsem Dája - teda oficiálně D'arcy Monur - půlroční slečna německého ovčáka... Když jsem hodná (a to já jsem skoro pořád), tak jsem Dája, Dájinka, příšerka, obludka a kočička a když zlobím (o čemž teda fakt nevím) tak jsem D'arcy. Jsem celá černá, krásná, chytrá a úžasná - ale to prý už všichni víte, to vám napsala panička. Rozhodla jsem se, že paničce trošku poupravím ty její zápisky a napíšu vám všechno popravdě.

Když jsem byla ještě úplně malinké štěně - sotva velká jako mámina tlama, začínaly k nám jezdit "návštěvy". A z těch návštěv panička naší maminky začala vybírat budoucí majitele pro mě, sestřičky a brášku. Jako první přijela moje panička. Když mě pohladila, tak jsem se vzbudila, čuchla si k její ruce a hned mi bylo jasný, že tahle bude fajn. Tak jsem dala najevo, že tahle se mi líbí a všichni měli okamžitě jasno. Jo, abych nezapomněla - tenkrát s paničkou přijel i páníček, který o mě se vší drzostí řekl, že vypadám jako černej polštářek - a to mu teda fakt neodpustím...

Za nějakou dobu si pro mě panička konečně přijela. To už jsem byla samostatná psí holka, která mamku potřebovala jen na hraní a pošťuchování. Moje nová panička si mě "ulovila" mezi ostatními sourozenci a říkala, že pojedeme domů. Tenkrát jsem ještě netušila, že domů znamená prostě k nám domů, do našeho bytečku za Amálkou a Codym, k teplému pelíšku a pohodlnému gauči, k misce plné nejlepšího masíčka a dobrot... Naložili mě do auta a jeli jsme. Dlouho a dlouho, takže mě to za chvíli přestalo bavit a usnula jsem. Probudili mě až v cíli naší první společné cesty. Doma.

Postavili mě na travičku, nechali vyvenčit - hned jsem dostala piškotek, což jsem si zapamatovala do budoucna - a vzali dovnitř. Tam po zemi lítalo malé bílé uštěkané cosi a když jsem si k tomu chtěla čuchnout, tak mi to hned nařezalo a oznámilo mi to, že tady šéfuje ona - Amálka. Nechtěla jsem se hned první den dohadovat, tak jsem jí to teda odsouhlasila. Kromě Amálky doma vegetí ještě kočičák Cody, ale s tím je legrace jen někdy. Hlavně, když se panička nekouká a já ho můžu pořádně pozlobit a prohnat. A tak začal náš společný život.

Panička je až na nějaký drobnosti fajn a páníček je skvělá hračka. Občas si říkám, že páníček je lepší, protože neotravuje s poslušností a zákazy a příkazy. Páníček je prostě na hraní, blbnutí a zlobení. Jediné, co ho občas zlobí je to, že mu kradu ponožky, to na mě vždycky houkne, že jsem "fuj, holka ošklivá" a to mě pak docela mrzí, tak se jdu omluvit. Jo - a občas mě taky pustí do postele. S paničkou je většinou taky legrace, jen úplně jiná. Ze začátku to bylo samé - fuj - hodná, fuj - hodná, fuj - ty jsi šikulka! - ale zvládly jsme to. Teď chodíme na dlouhé procházky, třikrát týdně jezdíme na super místo, kterému panička říká cvičák. Je tam spousta psích kámošů, velký les, vždycky tam dostávám spoustu párečků a míčky a hlavně je tam takovej divnej chlap, kterého bych potřebovala strašně nutně zakousnout. On má totiž takový měkký cosi, co prostě musím mít a čím víc to chci, tím víc mě panička chválí. Tak je to asi teda dobře.

A představte si, co mi ta moje panička dělá - když jdeme na procházku, tak mi normálně zdrhá! Fakt! Jen se někde maličko zakoukám nebo začuchám a už jsem bez paničky. No není to sprostý? Jenže já jsem na ni vyzrála. Zjistila jsem, že mám super čumáček, kterým paničku vždycky najdu. Stačí si jen pořádně čuchnout a hned vím, kam šla. Ona sice tvrdí, že se mi schovává schválně, ale já si myslím, že prostě nemá takový orientační smysl jako já, protože je pokaždé moc šťastná, když ji najdu, ohromně mě chválí a vítá a odměňuje. Taky říká, že jsem strašně inteligentní a že si nikdy nemyslela, že inteligentní pes je spíš na škodu než k užitku. To nechápu... Místo aby byla ráda, že jsem tak ukrutně chytrá, tak si stěžuje. No uznejte - když mi dá nějaký úplně nesmyslný povel, kdo by ho jen tak plnil? Třeba tuhle si vymyslela, že si mám lehnout do totálně mokré trávy, vlastně to byla skoro bažina. A já nic. Ale když panička vytáhla moje oblíbené kuřecí párky, tak jsem se teda nechala přemluvit, i když mě břicho studilo až hrůza. Jenže ty párečky jsou tak dobrý... a když neudělám, co panička zrovna chce, tak žádnej nedostanu.

Největší legrace byla, když mě učila štěkat. Ona totiž panička občas neví, co vlastně chce. Když si mě přinesli, tak mi štěkání zakazovala, a teď najednou chce, abych štěkala každou chvílí. Musím štěkat na toho divného chlapa na cvičáku (ale to mi jde samo, protože jsem strašně naštvaná, že mi nechce dát to kousátko), musím štěkat, než dostanu najíst (no není to týrání zvířat?) a musím štěkat na cvičáku (ale to je za páreček, tak to paničce odpouštím). Naštěstí ale panička vždycky vymyslí něco, co mě moc baví. Nedávno byla nemocná a tak přinesla domů báječnou věc. Abych se prý trošku unavila, pořídila nám frisbee. To je taková placka, která mi pořád ulítávala pryč. Chytit nešla, rozkousat nešla, prostě nic. Tak jsem ji paničce nosila a najednou ani sama nevím, jak jsem tu placku chytla přímo ve vzduchu. Jenže pak panička jako obvykle v nejlepší oznámila, že se jde domů... No nenaštvalo by vás to? Mě teda jo!

A tak je to se vším. Ale stejně je panička fajn, i když tuhle jsem ji vážně naštvala. Dala totiž do chodby vychladnout koláč a já ho celý zblajzla. Byl výborný, už chápu páníčka, že by ho mohl baštit pořád. No a panička byla tak naštvaná, že mi řekla, ať koukám zmizet nebo si ze mě udělá předložku před postel... že se nestydí... Jenže nakonec jsem se styděla já. A taky mi bylo po teplém koláči pořádně blbě. To už panička nenadávala, ale seděla u mě na zemi, broukala mi a hezky se o mě starala.

Říkala cosi o tom, že doufá, že taky jednou dostanu rozum. No, nevím, co je to ten rozum, ale Amálka ho prý dostala až ve dvou letech a kočičák Cody ho taky ještě nemá, tak to asi nebude nic důležitého.

Pac a haf - vaše Dája

P. S. Až bude panička psát zase nějaký nesmysly, tak jí to zase trošku zcenzuruju, nebojte...

Osobní stránky: darcy-monur.wbs.cz