Předkem většiny plemen teriérů bývá uváděn staroanglický teriér Old English Terrier, kterému se z dnes chovaných plemen podobá údajně nejvíce manchester teriér. V některých zdrojích ale lze nalézt informace o tom, že staroanglický teriér, který byl světle zbarvený, spíše připomínal lehčí formu bulteriéra. I přesto je manchester teriér považován za přímého potomka tohoto starého plemene.

První zmínky o existenci manchesterů se objevují již v 15. století, kdy se tito psi vyskytovali ve všech částech Anglie, hlavně v okolí měst Midlande, Lancshire. Ještě v průběhu 15. století byli manchesteři vylepšováni krví vipetů, čímž získali nepochybně na eleganci a ušlechtilosti, ale především na rychlosti. Právě pro rychlost si je velmi brzy oblíbili horníci, kteří si i přes nuzné podmínky k životu vždy nějak našli prostředky, aby mohli tyto psy držet, částečně i pro svoji zábavu. Tou dobou se začínali pořádat první zápasy v zabíjení krys - úkolem psa bylo v co nejkratším čase usmrtit co největší množství krys. Ti nejlepší psi znamenali pro své majitele zajímavé zdroje příjmů v podobě vyhraných sázek.

V průběhu 18. a 19. století se manchesteři nacházeli velmi často ve dvorech a u panských domů, kde bylo jejich úkolem likvidovat hlodavce a hlídat lidská obydlí. V roce 1862 došlo k rozdělení plemene podle váhy - na těžší manchestery a lehčí anglické toy teriéry. Ti se dnes liší kromě velikosti od manchesterů především postavením uší, nosí je vzpřímené, zatímco manchesteři dopředu klopené. V 19. století se začalo více hledět i na exteriér, takže docházelo k opětovnému křížení s vipety, snad byli použiti i malí greyhoundi. Koncem tohoto století se v Anglii zakázalo kupírování uší, tím došlo k obrovskému úpadku plemene, řada chovatelů o ně ztrácela zájem.