Mám pocit, že mám v sobě nějaký zvláštní magnet, který přitahuje maléry a jiná dobrodružství. Také pozoruji, že to, co mí přátelé odžijí za rok, u mě může proběhnout i za týden.

Jelikož mám naháčka od báječné chovatelky, která se posléze stala i mou kamarádkou, cítila jsem se silná v kramflecích. No není super mít jako oporu někoho zkušeného? Poctivě jsme trénovali, abychom si neutrhli ostudu, a i přes Timíčkův věk nám to šlo moc dobře. Timíček chodil jako na klíček a za dobrotu by se přetrhnul. Ve svých 7 měsících se choval jako opravdový mazák a já na něj byla opravdu hrdá. Dodávalo mi to odvahu, i když jsem ještě vůbec netušila, co a jak.

Jelikož jsme byly domluvené, že pojedeme spolu, kamarádčiným autem, už jsem nic neřešila a věnovala se dokonalé přípravě našeho Tima. Každý chlup musel mít své místo, některé nadbytečné skončily v koši.

Pak jsem se začala věnovat svému šatníku, aby ladil s pejskem a dal mu vyniknout. Sbalila jsem vše potřebné od rodokmenu, přes očkovák, vodítko, krém a hřeben a další nezbytnosti a volám, kdy a kde se sejdeme. A volám... a volám... a ono nic. Po několika hodinách už jsem byla docela nervózní, ale říkala jsem si, že určitě někde zapoměla mobil. Nakonec jsem se dovolala jejímu manželovi, a ten mi sdělil, že musela náhle odjet k nemocné babičce a tudíž ani zítra nepojede, no a mobil vážně zapoměla doma. Stála jsem jako omráčená. Naše auto bylo rozbité, byl listopad, a představa cesty vlakem s naháčem... No a kde vzít přepravku?!

Nicméně mé geny mi velí nevzdat se. Oslovila jsem manžela, který si hověl zachumlán v peřině a s ledovým klidem sledoval cosi v televizi, jestli by nepoprosil souseda, co je automechanik a nezkusil opravit auto. Nevypadal, že by ho to moc zajímalo, zato já jsem byla jako papiňák těsně před výbuchem. Tedy tentokrát i po výbuchu. Výsledek se dostavil a manžel se sousedem auto opravdu opravili. Hrozně se mi ulevilo, ale z toho rozčílení mě chytla migréna, takže nadopována prášky jsem šla spát. Moc spát jsem ale nemohla, nejen kvůli bolesti hlavy, ale také proto, že jsem měla jet sama autem do Prahy, na místo, kde jsem ještě nebyla.

Ráno jsem se probudila a bylo mi tak zle, že jsem myslela, že budu zvracet. Hlava bolela dál a vážně jsem přemýšlela, jestli mám vůbec někam jet. Nebyla jsem si jistá, jestli budu vůbec schopná sklonit se v kruhu k Timovi. Nakonec jsem ale vyrazila, a jako pomocníka jsem si vzala dceru. Cesta uplývala černou tmou po osamělé silnici, až jsme doleji k výstavišti. Byli jsme mezi prvními, kdo dorazil (tak moc jsem se bála, že přijedu pozdě). Našli jsme si v klidu místo a pozorovali, jak stánkaři připravují své stánky. Také jsme potrénovali Timíka a vypadalo to dobře.

Pomalu se začali scházet další vystavující a já si najednou uvědomila, že vůbec nevím, co a jak s papíry, kde je vyzvednout, kam je dát, kam dát co zapsat a taky co dělat, jestli postoupíme dál, a kam je to vlastně to"dál". Byla jsem docela vyděšená a zmatená, ale nakonec jsem našla přátele mé kamarádky a hned jsem je zpovídala. To mě trochu uklidnilo.

Přišel čas našeho vystavování. V kruhu jsme byli 3 a všichni mladí pejsci byli dobře připraveni. Timíček šel z vesela, mrskal ocáskem, jen v postoji se trochu kroutil jako žížalka. Odnesli jsme si VN3 (velmi nadějný). Měli jsme velkou radost, a musím říct, že pro tentokrát mi vůbec nevadilo, že jsme nebyli první.

Jestli s výstavmi začínáte, určitě se nebojte, trapasy a nezdary prožije úplně každý, časem budete výstavami proplouvat zlehka a třeba i vy sami budete oporou nějakému nováčkovi.

Autorčiny stránky