Samotné se mi nechtělo věřit, že naší Dájince už bylo půl roku. A přece - 19.9. oslavila šest měsíců od svého narození. Z maličké černé neohrabané kuličky roste nohatá a ušatá puberťačka s vlastními názory, které jsou mnohdy jiné než ty moje. Ale prozatím se většinou shodneme na větším či menším kompromisu.

Tak třeba - Dája mi okamžitě dá to, co má momentálně nevhodného v tlamě (zbožňuje hlavně ponožky) a já jí za to dám dobrotu a nebo některého z jejích plyšáků. Ale jsou i situace, kdy jsem nekompromisní a možná občas i trošku tvrdá. Například když jdeme na procházku, procházíme vesnicí a za plotem se můžou uřvat psi. No a milá Dája, aby nebyla pozadu, začne taky. To opravdu netrpím, stejně jako neuposlechnutí přivolání.

Přivolání máme pěkné, rychlé a docela přesné předsedání, ale občas se stane, že Dáju něco zajímá víc, než povel "ke mně". V tu chvíli další povel nevydávám, otáčím se a odcházím beze slova pryč. Jakmile Dája zjistí, že jdu někam bez ní, okamžitě je u mě, šťouchá do mě čumákem a "omlouvá se". Chvíli si jí nevšímám, pak si přivolání zopakujeme znova a ejhle - ono to jde.

V poslušnosti pomalu prodlužujeme interval bez pamlsku při chůzi u nohy, stejně jako při základním postoji. Dája se učí chodit po kladině pomalu a postupně zlepšujeme i ten "příšerný" žebřík. Nahoru to jde, po prkně také, ale dolů... to je problém. Chození dolů trénujeme hlavně na schodech. Učíme se povel "schody" a Dája ví, že musí pečlivě šlápnout oběma předníma i zadníma nohama na každý schod, případně příčku žebříku. Jen se jí to prostě nelíbí. Přivolání se už pomalu učíme spíše na míček než na pamlsek a už po několika dnech vidím znatelné zlepšení v přesnosti předsedání. Pokud jsem Dáje po přivolání nabídla pamlsek, měla tendenci natáčet se celým tělem k ruce, která odměňovala, ačkoli jsem ruce nepravidelně střídala. Pokud přivolávám na míček, zavolám Ke mně! a míček si strčím pod bradu. Dája přiběhne a předsedne rovně, aby na vytoužený míček dobře viděla. V tu chvíli já míček pouštím a ten Dáje spadne přímo do tlamy.

Ale už dost výcviku, nic se nesmí přehánět!

Prvních deset dní v srpnu jsme se v podstatě jen tak flákaly, protože panička měla nařízený klid od lékaře. Takže jsme chodily jen na procházky a učila jsem Dáju chytat frisbee, aby se maličko vybila z té přemíry energie, kterou neustále má. Když jsme potom vyrazili po dlouhých dvou týdnech na cvičák, byla Dája štěstím bez sebe. Zrovna se tam totiž v rámci srazu plemene akita-inu pořádal coursingový trénink. A protože „akití" lidičkové jsou fajn, nabídli nám zkusit si coursing taky. Ačkoli Dájinka igelitový střapeček nikdy neviděla, hned jak se pohnul kupředu rozhodla se, že ho musí za každou cenu dostat, zničit a zlikvidovat. Neviděli jste šťastnějšího psa než byla Dája, když na konci trasy konečně střapeček doběhla a ulovila. Dala si to odpoledne dva běhy a po zbytek dne jen krásně unaveně spinkala.

Také jsme vyrazili strávit jeden z posledních hezkých víkendů na chatu do Vavřince. Celé dva dny jsme strávily v lesích a na loukách v okolí, trošku jsme stopovaly, ale hlavně jsme si užívaly nádherných procházek a slunečného počasí. No a Dája se také rozhodla, že se na posledy v tomto roce vykoupe v místní říčce. Nejdřív stála na břehu, pila a cákala, tak jsem ji fotila a najednou než jsem se stihla vzpamatovat, byla uprostřed říčky a nadšeně se rochnila až po krk ve vodě... to už jsem ji nefotila, ale chtěla přerazit, protože bylo asi 17°C a voda strašně ledová. Naštěstí ale Dájinčina koupel proběhla bez následků.

To nedělní dopoledne na chatě mě Dája také moc příjemně překvapila. Procházely jsme vesnicí, Dája spořádaně na vodítku a před námi seděl na silnici malý klučík, tak šestiletý. Za plotem na jedné zahradě stály dvě o něco starší holčičky a smály se mu a zlobily ho. Klučík plakal jako o život. Když jsme s Dájou přicházely blíž, tak jedna z těch holčiček prohlásila - "hele a teď jde velkej zlej pes a sežere tě" - a zatímco klučík se rozplakal ještě víc, holčičky se smály. Došla jsem k němu a ptám se, proč brečí. Na to mi jen pokrčil rameny a koukal na střídačku do země a po Dáje. Tak jsem se zeptala, jestli si ji chce pohladit, ať se nebojí, a on na to po chvilce váhání, že jo. Dáju jsem posadila, klučík si ji pohladil a ta naše zlatá psí holka mu lízala celé uslzené tvářičky, dokud se nezačal usmívat. V tu chvíli jsem na ni byla vážně pyšná. Ptala jsem se klučíka, jestli už je to dobrý, a on mě rozesmál, když prohlásil: "Jasně, paní, díky." Když jsme s Dájou odcházely, klučík už neplakal a já jen slyšela, jak těm holčičkám řekl: "Vidíš? Ten velkej zlej pes mě nesežral." Musela jsem se smát znova.

Snad už ta naše psí holka začíná dostávat rozum...

Osobní stránky: darcy-monur.wbs.cz