Už dlouho jsem nesměle pokukovala po psím sportu jménem coursing (čti khórsing) a přemýšlela, co by na to řekly moje shiby. Myslela jsem si tedy konkrétně na jednu, která se sice doma jeví jako pecivál, ale po polích a lukách lítá jako splašená, a lovec je taky. Proč lovec? Coursing je totiž moderní varianta psích dostihů, která simuluje štvanici na zajíce. Je to dostih terénní, ne tedy pouhá rovinka, a jde v něm nejen o rychlost, ale - jak to vidím já - především o touhu lovit, bystrost, schopnost rychle vyhodnotit situaci, fyzicky pak o mrštnost, obratnost a vytrvalost.

Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem se na trénink coursingu vydala. Původně jsem zamýšlela jenom "novinářskou návštěvu" - podívám se, něco vyfotím, poptám se a napíšu článek. Pak jsem si ale řekla, že když už tam pojedu, mohla bych s sebou přece jenom vzít některého psa. Nakonec rozhodnutí padlo ne na výše zmiňovanou fenku, ale na našeho strážce harému jménem Pingu. Je to velký lovec, miluje běhání za balónkem (nebo ještě raději kusem klacku) a je velmi vynalézavý v tom, jak se dá hozená věc ulovit. Proti jeho přihlášení na tréninkové běhy mluvila jen jeho menší poslušnost (pro shiby typická) co se týká přivolání. Měla jsem kopřivku z představy, že ho po běhu nechytím. Sice jsem dosud viděla běhy jen na videu a přečetla jsem si na internetu, jak to vlastně probíhá, ale jedna věc byla zcela jasná - na flexi vodítku to nepůjde! A jakmile ho vypustím, kdo ví, kde skončí. Navíc se běhá bez obojku, takže ani jmenovka s adresou a telefonním číslem je mu v tomto případě k ničemu. Na druhou stranu je pro shiby typické také to, že se v cizím prostředí raději drží pána, na to se snad dalo trochu spoléhat... Nakonec jsem se tedy rozhodla a na poslední chvíli jsem jej přihlásila. Prostě uvidíme.

Příprava navijáku

V sobotu 31. října 2009 jsem se tedy po osmé hodině ranní dostavila na místo určení - dostihové závodiště v Radslavicích (okres Přerov), kde o.s. Český pes pořádalo trénink coursingu. Vzhledem k podzimnímu počasí nebylo účastníků nijak moc - limit přihlášek byl 60, ale přihlášeno bylo jen málo přes 20 psů. Brala jsem to jako výhodu - nebude to tak dlouho trvat a i náš Pingu bude napoprvé mezi mnoha cizími psy přece jen klidnější, když jich bude méně. Na tréninkové běhy se dostavili psi různých ras i velikostí - i v tom je velké plus coursingu, že se neomezuje na chrtí plemena, ale zaběhat si můžou psi všech plemen vč. kříženců. 

Po úvodním okukování a krátkém popovídání s majitelkou další přihlášené shiby (nejen že se na coursingu sešly dokonce dvě shiby, ale obě byly černé!) jsme přešli k prezenci, zaplatili jsme poplatek a dověděli se, po kom poběžíme. Sice jsem stejně nevěděla, o která fenka je ona Kiki běžící před námi, ale než na nás došla řada, všechno jsme zjistili.

Příprava trati

A pak už začalo samotné běhání. Byla vytyčena trať, přistaven skútr, jehož majitel natahoval lanko se střapcem, a mohlo se tedy začít. Po počátečním problémku s navijákem se vše rozběhlo jak mělo a já jsem začala nasávat první dojmy a postřehy. Teoreticky jsem se sice s tímto sportem seznámila, pojmy střapec, lanko či naviják mi cizí nebyly, ale praxe je praxe... Běhalo se na konečném navijáku, tzn. že se po každém běhu muselo lanko znovu natáhnout, čímž vznikají malé přestávky po každém běhu, ale to vůbec nevadilo, mezi jednotlivými běhy jsem si příjemně popovídala s majiteli dalších "závodníků" a dověděla se zase spoustu zajímavého.

Pokusila jsem se navnadit svého "závodníka" na igelitový střapec, ale náš milý Pingu se tvářil, že neví, co po něm chci. Proč by ho to mělo vůbec zajímat? No, nevadí, říkala jsem si, zkusili jsme to. Daleko více ho zajímal klacek, který si našel a vyžadoval jeho házení, což mě stálo mnoho sil - hodit klacek a utíkat se psem na vodítku za ním! Tím mě ale napadlo, že možná až se střapec na navijáku rozjede, Pingu změní názor.

V cíli

A taky ano! Při jednom běhu jsme procházeli místem blíže dráze a když Pingu zmerčil pohybující se střapec, málem mi vyrval ruku z ramene, jak se vrhnul tím směrem. To mě naplnilo optimismem. Méně optimistická byla paní startérka při našem prvním běhu - snažila se stejně jako ostatní psy Pinga motivovat třepáním střapcem... reagovali na to všichni psi okolo, jenom Pingu ne. Koukal jako trouba a čekal, co bude. Já jsem už ale byla v klidu, bylo mi jasné, že jakmile se dá střapec do pohybu, bude problém psa udržet. A byl. Při naší společné coursingové premiéře, ke které jsem zvolila jen krátkou trať na rovince, mi Pingu vyběhl za střapcem dříve, než dala startérka pokyn, a letěl za ním s velikým nadšením, takže jediný, kdo první běh nezvládl, byla panička. 

Tak se těší Jack Russel teriér...

Při závodech běhají psi ve dvojicích, pro psa začátečníka je ale lepší běh samostatný, aby získal zkušenosti. Pokud běží psi ve dvojici, mají mít náhubek kvůli případnému vzájemnému napadení "v zápalu boje". My jsme si napoprvé vyzkoušeli jen samostatné běhy. Po zkušební rovince jsme absolvovali (Pingu odběhl, panička odstála) ještě dva běhy už na normální trati a byli jsme oba přibližně stejně nadšení! Pingu z té báječné zábavy, já z jeho velké radosti a také z toho, že nedělal žádné problémy a po běhu si nechal bez problémů nasadit obojek a připnout vodítko. Potěšil mě také tím, že jsme nemuseli použít žádný "podfuk", kterým bychom ho přiměli za střapcem běžet (používá se např. paštika namazaná na střapec, kus buřtu nebo oblíbená hračka). Pingu prostě lovil pohybující se kořist. Jediný nedostatek byl v cíli - nějak tu kořist zapomněl zakousnout. Ve chvíli, kdy se naviják zastavil, přestal ho střapec zajímat. Upřímně řečeno - co taky s kusem igelitu ležícím na zemi, že jo?! Neméně mě potěšil také fakt, že se Pingu při běhu téměř nezadýchal - známka dobré kondice.

...a tak se těší shibák!

Bylo zajímavé sledovat ostatní psy, kteří běhali. Nádhernou saluku, neskutečně rychlé vipety, překrásný pohyb rhodézských ridgebacků, energií překypující teriéry i chytrost border kolií, které se snažily střapec "pást" místo lovit. Každý z nich měl při běhu své kouzlo pro oko diváka.

Co říci závěrem? Domů jsme se vrátili zmrzlí (panička) a utahní (panička kupodivu více než atlet), ale myslím, že se mnou bude Pingu souhlasit, když řeknu, že se už teď těšíme na další. Myslím, že jsme právě našli psí sport, který bude dělat radost Pingovi i jeho paničce. Určitě by ho bavily i jiné, třeba agility, ale to už je fyzicky náročnější pro majitele.

Podle slov Jany Jehličkové ze sdružení Český pes se u nás na Přerovsku konají coursingové tréninky cca jednou měsíčně, když počasí dovolí. A my doufáme, že nám počasí bude přát a budeme se moct zase zúčastnit. Pokud vás coursing zajímá, ale jste odjinud, určitě i ve vašem okolí najdete někoho, kdo se coursingu věnuje. Protože jestli máte doma aktivního pesana - lovce, není důvod, proč právě coursing nezkusit!

Bohužel jsem se nemohla současně věnovat Pingovi a foťáku, takže jsem stihla udělat jen pár fotek a Pingovy běhy nemám vůbec. Ale nevadí, příště. Děkuji proto za fotky Pinga "v akci" mladé šikovné fotografce Denisce.

www.shibainu.cz