Je sobota 14.7. a dnes mi opravdu není dobře. Nevím, čím to je, ale mám divné pocity v mém velikánském bříšku.
Abych se představila. Jsem hrubosrstá jezevčice Eliška. Bydlím v lesní chaloupce se svými páníčky. Mám tady skvělého kamaráda Toníka, je to obrovský španělský mastin a jsme nejlepší přátelé.

Tu ošklivou sobotu jsem byla doma se svojí paničkou a ta pořád za mnou chodila a povídala mi, že už něco přijde a že prý mi pomůže. Moc jsem to nechápala.
V noci to přišlo. Nejtěžší a zároveň nejkrásnější noc mého mladého života. Narodilo se mi šest malých hladových uzlíků. Jsem šťastná máma a můj kamarád Toník mi celou dobu držel tlapky. Celou noc jsem ho slyšela jak pláče a dodává mi odvahu. Moc mi pomohl. Díky kámo.

Tak si tak plavu ve svém balonku a narážím do ostatních, když v tom nás něco moc tlačí a my se perem, který z nás se první dostane z toho tlaku ven. Protože jsem nejmenší, mám tedy nejvíce šancí a tak tvrdě bojuji. Už cítím, že vítězství je mé, když v tom mi praskne můj balonek a něco mě tahá. Pak jsem asi omdlela, protože mám kratší výpadek. Probralo mne klepání do zádíček a masáže.
Sice nic nevidím ani neslyším, ale cítím v blízkosti milovanou mámu a někde u ní bude něco k snědku. Mamča je ze mne spíš vyděšená a moc o mne nestojí, ale něčí ruce se o mne postaraly a položily mě k cecíku. Jsem nádherná holčička.
Za chvíli vedle mě položili něco podobného mě a mamča nás oba olizuje. Je to moc příjemný a teplounký. Takto nás neustále přibývá, až nás u maminky leží šest malých štěňátek. Maminka nás neustále olizovuje, přehazuje a mazlí se s námi.

Spinkáme v bedýnce přikryté dečkou. V noci nám byla trošku zima a tak nás maminka postupně odnosila k někomu do postýlky. Tam bylo nádherné teploučko. Další noc nám tuto radost udělala opět. Pak se už dospěláci zlobili a tak jsme museli spinkat ve své bedničce.

Prvních deset dní bylo hlavně bojovým životem. Jelikož nás bylo moc a museli jsme tvrdě bojovat o svůj cecíček a příděl mlíčka. Největší zápasník je moje sestra. Říkají jí Otylka. Další jedlík je bráška Laky, bráška Arnošt je ohromný pohodář, má krásnou lesklou černou srst a bílou náprsenku jako kravatu. Ségra Darinka a bratr Matýsek se do jídla moc nehrnou. Já jsem Amálka nejmenší z rodu Elišky z lesa.

Dvanáctý den života se mi začala rozlepovat očička. Konečně vidím mámu a sourozence. Rozhlédla jsem se po pelíšku a tam se válelo šest kulaťoučkých miminek. Jsem mezi nimi jak odstrkované hladové dítě. Ale počkejte, až povyrostu, budu rychlejší a doběhnu k misce.

Hurá, všichni už máme nožičky na běhání a už nás unesou. Někdy se stane, že nezvládnem pohybovat všemi čtyřmi a pak následuje menší pád. Ale honem vyskočíme a běžíme dál. Taky už dokážeme malinko zápasit s hračkami.

Prožili jsme nádherné dětství s mamčou, strýčkem Toníkem a celou člověčí smečkou. Vyrostli jsme v nádherná miminka, ktará se ničeho nebála, jelikož jsme měli báječné učitele.
Když jsme už pěkně běhali po zahradě a dělalil báječné lotroviny, nastal čas loučení. Každý z nás dostal svoji novou rodinu s novými kamarády. Odchod každého z nás byl smutný a v naší maličké miminkovské smečce každý jedinec chyběl. Poslední šla Otylka do báječné rodiny. Na cestu jsme všichni dostali své oblíbené hrašky a pamlsky. Ahoj, mamčo Eliško z lesa, tvé dětičky.

Příspěvek do soutěže Článek měsíce