O povaze pekinéze jsem se již zmínila. Jedinci tohoto plemene vykazují společné povahové rysy, přesto ale nikdy - stejně jako je tomu u lidí - nenajdeme dva úplně stejné, každý je trochu jiný, na každého platí trochu něco jiného. Základem správné povahy štěněte je samozřejmě správná a vyrovnaná povaha rodičů - hlavně matky, která potomky vychovává, dobrý základ výchovy u chovatele (nepodporovat agresivitu, nezavdat důvod k bázlivosti) a samozřejmě náš vlastní přístup hned po příchodu domů. I sebemenší chyba ve výchově a přístupu k pejskovi se nám může ošklivě vymstít.

Ve výchově platí dvě základní pravidla: laskavost a důslednost. Pekinéz je silná osobnost a někdy může zkusit na nezkušeného majitele svou dominanci. Vždy mu však musíme dát najevo, že pánem jsme tu my, ale s citem! Na pekinéze neplatí tvrdý přístup a dryl. Tak bychom dosáhli pravého opaku a byli bychom na nejlepší cestě ho nenávratně zkazit. Jako trest zcela stačí okřiknutí, zvýšený tón hlasu. Pamatujme na to, že každý trest musí následovat bezprostředně po činu, v pozdější době nemá smysl, pes ho nepochopí a mohl by se stát zlým nebo bázlivým. Naopak při úspěchu nesmíme šetřit chválou. Bude-li dobře fungovat vztah mezi Vámi a Vaším psem, bude Vás bezmezně milovat a bude se snažit Váš požadavek splnit. Musíte být trpěliví a hlavně zcela důslední! Pamatujte, že záleží jen na Vás, jak svého psa vychováte. Naši psi jsou zvyklí na malé děti a milují je a děti milují psy. Vždy však musíme na naše ratolesti dohlédnout a vysvětlit jim, jak se mají k pejskovi chovat! Každý pes potřebuje někdy odpočívat, a pak ho tedy nesmíme v jeho pelíšku rušit, musí se v něm cítit v bezpečí. Někteří psi nemají rádi, když jim děti sahají do misky s krmivem nebo berou jejich hračky. V těchto případech je musíme respektovat, ale i pes si musí uvědomit, že ve smečce je až za našimi dětmi. Někteří dominantní jedinci mají snahu se "ve smečce" posunout výše a snaží se prosadit. V takovém případě musíme vždy zasáhnout. Nikdy nesmíme projevit vlastní strach, to pes bezpečně pozná a využije toho. Není nic smutnějšího, než pes, který vládne rodině. Od svého pána (ten je vždy jen jeden) si vlastní pes musí nechat líbit prakticky cokoli (samozřejmě musíme mít rozumný přístup, nic neprosazujeme zbytečně) - je to důležité např., když pes onemocní a musí snést i méně příjemné úkony, napadne-li ho klíště na choulostivém místě, při ošetřování zubů, drápů nebo uší apod. I pekinéz se musí naučit základním pokynům, aby reagoval na zavolání, aby věděl, co je to "fuj". To jsou povely, které mu mohou i zachránit život, proto základní výchovu nezanedbáváme.

Hned od začátku musíme štěně učit čistotě. Musíme ale pamatovat, že je to stejné jako u dětí - některý pejsek se to naučí dříve, jiný později - rozhodně ale ne dříve než tak v půl roce, spíše později vyzrálost organismu to nedovoluje. Pořídíme-li si štěně, s nějakou tou loužičkou zkrátka musíme počítat. Štěněti určíme místo, na které může potřebu vykonávat (tam položíme výborné, ale cenově náročnější savé dětské podložky, staré noviny nebo již nepoužívané staré složené povlečení - hadr) a trpělivě a důsledně ho na něj učíme. Většinou to brzy pochopí. Štěně, které již je v plné imunitě (nebo máme-li vlastní zahradu, na kterou jiní psi nepřijdou, již v nejútlejším věku) učíme venčení venku - vždy, když na něm poznáme, že potřebuje vykonat svou potřebu (hledá-li místo a je neklidný, po krmení, po spánku), ho vyneseme ven a při úspěchu nešetříme chválou - psík to brzy pochopí. Jestliže nám to nečiní potíže, je výhodnější, má-li psík i v dospělosti, kdy již je čistotný, své místo (trvalý záchodek), na které se může vyvenčit, nejsme-li zrovna doma. Nemusí dlouhé hodiny zadržovat nepřirozeně moč a tím si způsobovat zdravotní komplikace a my zase nemusíme myslet na to, že se v tu určitou hodinu musíme vrátit domů a vyvenčit - nemusíme mít výčitky, když se nečekaně zdržíme. Štěňata v naší chovatelské stanici jsou již naučena venčení venku a na hadr.

Jakmile je štěně po očkování v plné imunitě (cca 3 - 4 týdny po poslední vakcinaci) a můžeme s ním vyrazit na ulici, přivykáme jej na vodítko. Některému štěněti se nasadí vodítko a jde se - to je ale spíše výjimka. Většinou pejskovi na krku více méně vadí. I tady musíme být velmi trpěliví a laskaví. Nikdy vodítkem necukáme, štěně netaháme. Musíme dát dobrý pozor, aby se nám z něj nevyvléklo a nevběhlo pod auto! Brzy se to naučí. Když pochopí, že vodítko slouží k příjemné procházce, kde může prozkoumávat spoustu novinek, bude se na něj těšit. Obvykle to netrvá příliš dlouho. Na pekinéze nepoužíváme klasický obojek (ničí hřívu) nebo dokonce kšíry (jejich používání může dokonce vést až k vadám na kostře), ale vodítko, které má na konci velkou smyčku - ta se různým mechanismem utáhne a zafixuje kolem krku tak, aby neškrtila, ale aby se také pes nemohl sám vyvléknout. Nikdy ho na vodítku nenecháváme bez dozoru (např. před obchodem) - je to pro něho velmi nebezpečné z mnoha důvodů.

Pekinéz je svérázná osobnost, ale i přesto se naučí základům správné výchovy. Jen tak nám bude dělat dokonalého společníka.