Pikardský ovčák je plemeno, které není postiženo módní mánií, která u mnoha jiných plemen vedla k tomu, že povahové vlastnosti ustoupily exteriéru. V zemi původu na severu Francie je dodnes používán převážně jako ovčácký pes. Dále je využíván ke sportovnímu výcviku (ring, mondioring, stopařské a obranářské speciály aj.), kde pikardi dosahují výborných výsledků, agility i záchranářský výcvik. Není vhodný ke canisterapii kvůli své odměřenosti k cizím osobám. 

Povaha:

Jak už jsem napsala, pikard je pes, který si dochoval původní charakter. V historii střežil stáda před dravci a lupiči a z těchto dob si nese silný ochranářský instinkt. Je absolutně oddaný svému pánovi, kterého bezmezně miluje. Je neskutečně věrný a přítulný k celé své rodině. K dětem "své smečky" je neuvěřitelně jemný. Ale naopak vůči cizím osobám je naprosto nedůvěřivý a odměřený. Psi bývají často dominantní vůči jiným psům. Je také občas tvrdohlavý, s čímž se musí počítat hlavně při výcviku. Vždy zvažuje situaci a nejedná bez rozmyslu. Proto není k výcviku vhodný pro psovoda, který má zkušenosti pouze s NO, kteří mají zcela odlišnou povahu. Je velice odvážný, veselý, temperamentní a má smysl pro humor. Při správné motivaci se velmi snadno učí. Absolutně se na pikarda nesmí použít dril nebo nesprávný nátlak. To zlomí jeho povahu a výsledky jsou opačné. Je velmi citlivý na domácí atmosféru. Jeho silná vazba na pána vylučuje, aby byl držen v kotci. Ještě bych dodala, že mnohem víc než kterékoliv jiné plemeno, potřebuje štěně pikarda řádnou socializaci. Je nezbytnou nutností hned po odběru štěně brát do nejrůznějších prostředí a opravdu intenzivně ho seznamovat s různými situacemi, aby z něho vyrostl vyrovnaný jedinec.

Trochu historie:

Pikardský ovčák je vůbec nejstarším francouzským ovčákem. Na území Francie přišel pravděpodobně s Kelty a jeho původ je úzce spjat s plemeny beauceron a briard. Jsou to vlastně "bratranci". Po staletí byl využíván jako všestranný pomocník při práci se stádem a k tomuto účelu se dodnes chová především na severu Francie. V průběhu druhé světové války toto plemeno téměř vyhynulo. Jen díky pár nadšeným lidem se podařilo pikardského ovčáka zachránit. Ani v současné době není pikard zdaleka tak rozšířen jako jeho příbuzní. Ve východní části Evropy je toto plemeno k jeho škodě téměř neznámé. Největší počet jedinců je v severní Francii, dále pak v Belgii, Holandsku a v Německu.

Péče:

Toto plemeno není náročné na péči. Jeho srst má vypadat nedbale a proto ji stačí učesat řídkým hřebenem jednou za dva až tři měsíce, v době línání častěji. Ale ne příliš, aby se srst nepoškodila. Často česaný pikard pak vypadá jako chemlonová koule. Ani snad netřeba dodávat, že pikard potřebuje dostatek pohybu, jako všechna pracovní plemena. Předpokládám, že to každý zájemce o takové plemeno bere jako samozřejmost. Při dostatečném zaměstnání a vyběhání je doma naprosto klidný.