Vzbouzím se jako všechny poslední dny, zplavená, unavená do stejně unaveného, dusného dne.  Potácím se k rychlovarce, honem, honem KAFE!  Po chvíli se držím hrnku, sedím na sedačce a najednou si uvědomím, jak je to ráno jiné. Sedím na sedačce sama.

Vylítla jsem k lavůrku, Ďabi, něco je s Ďabinkem! Ale stařeček spokojeně odfukuje, zdá se mu o dobrotách a neví o světě. Pátrám dál. Aronek, čumák u čumáku, chrní s Mikýskem v dceřiných peřinách. Když mě Mikýsek uvidí, zívne, protáhne se, důstojně odkráčí ke své boudičce, uvelebí se a spí dál. Ari ani netuší, že jsem tam. Tak se vrátím ke kafi a jsem celá nesvá. Divné ráno, takové nějak nahaté, prázdné. Mrtvé. Nikdo mě neprobudil 20kilovým hupsem a stejně vehementním políbením.

Nikdo po mé tváří jemně nedrápkoval, neducal čumáčkem. Žádné tlapování ani tlapkování. Koukám na visící vodítko, které právě nikdo nepotřebuje, ucucávám tekutinu a na dálku miluju ty své kluky. Jak si to ve smečce zařídili.

Ďabi je stále šéfem, stačí mu na Aronka jednou zaprskat, popř. jen zvednout tlapku a poslechne ho. Je legrační, jak často mu vnucuje míček, nebo jinou hračku, že by si mohli pohrát. Na  tyhle psí hry nereaguje ani Mikýsek, ale jinak se spolu honí, perou, dovádějí, i přes hmotnostní rozdíl.

Jak je zle, Mikýs Arimu jednu bouchne a ten se zklidní. A mohou pokračovat. Ale teď kolem mne nikdo nedupe a nelítá. Je tu takové děsné ticho. Tak to zkusím jinak. Sypu granulky do misek a pěkně u toho rachtám. Nic. Spí. Vracím se ke kafi a je mi jasné, že bez zvířátek nemohu a nechci žít. Nedovedu si představit, že by má rána byla taková potichu prázdná.Blíží se pomalu doba k odchodu do práce. Tak dost kluci, vstávat! Ari se protahuje, zkontroluje misky a jdeme ven. Mezitím kluci kočičí schrupnou snídani. Vyběhaný Aronek ducne čumákem do Mikýska, ten mu jednu napálí, znovu duc a Mikýs vyletí na druhý konec bytu, za ním dusot, rozevlátý psí ocásek.

Ďabi se uloží zpátky do lavůrku a asi jen v duchu kroutí hlavou, jací jsou to blázni. Kdo by po ránu běhal a ještě k tomu hned po snídani. Začne si čistit kožíšek, já se obouvám, v srdci už klid, že je vše, jak má být. A těším se na zítřejší ráno, na mírně vyražený dech ze samé psí lásky, že se nebudu zlobit, když mi přibude drápaneček, ani že venku moknem, na kydání kadimisek, na otlapkovávání, oslintávání. Na mé kluky.

Romana Daňová

S laskavým svolením převzato z www.kocka-info.cz