Můžeme se domnívat, že vzešel přes svůj název Turco ze stejně starých pasteveckých plemen psů s vlnitou srstí jako portugalský vodní pes a francouzský barbet. Ostatně mezi španělským vodním psem a Gos d´ Atura-katalánským ovčákem existuje velká podobnost. Psy z typu těchto prastarých pasteveckých psů najdeme po celém Španělsku, a tak musí zůstat otevřená otázka, zda Perro de Aguas se stal z původního pasteveckého psa psem loveckým nebo opačně se z loveckého pastevecký. Tak jako jeho vzhled a charakteristické vlastnosti ani nemohou být přiřazeny jiným skupinám, tak rozdílné jsou teorie o jeho původu. Někteří se domnívají,že přišel do jižního Španělska jako ovčácký pes za dob maurské nadvlády, jiní ovšem míní, že tomu bylo mnohem později, že přišel do Španělska s tureckými loděmi.

Počátek čistokrevného chovu spadá do roku 1973. Tehdy si někteří znalci psů na velkém statku v Moron de la Frontera všimli psů, kteří odváděli pozoruhodnou práci jako ovčáčtí psi. Psy byli natolik nadšeni, že se rozhodli toto plemeno chovat čistokrevně a nechat ho za pomoci španělského svazu a FCI uznat jako samostatné plemeno. Dali se do hledání typických psů a publikovali články v kynologickém odborném tisku. V roce 1981 se poprvé perro de aguas objevil na výstavě psů. Pes vzbudil zájem,který rychle rostl, byl vypracován standard a již v roce 1985 uznal Real Sociedad Caninas standard a podal žádost o uznání španělského vodního psa jako samostatné plemeno. Protože k uznání plemene nebyl ještě dostatečný počet psů s prokázaným původem po tři generace, následovalo provizorní uznání plemene FCI. A protože plemeno prokázalo velké pokroky, následovalo na generálním zasedaní FCI v roce 1992 v Dortmundu definitivní uznání s číslem standardu 336 ve skupině 8, sekce vodní pes.

Španělský vodní pes je nápadný svým vlnitým kožichem, který tvoří plotny tak jako u puliho. Pes se nečeše ani nekartáčuje, ovšem má-li jít na výstavu tak se musí provazce ručně rozplést až na kůži. Španělský vodní pes je plný temperamentu, ostražitý a učenlivý.

V barvách je dovoleno vše, co u psů existuje, jednobarevní jedinci mají velkou bílou skvrnu na hrudi a bílé ponožky. U španělského vodního psa se méně často objevují dědičné vady. Nejsou kousaví, dají se dobře cvičit, ovšem mohou být nedůtklivý vůči dětem. Mimo svou vlast není plemeno příliš známé.

Autorka článku: Zuzana Pešková - Salon Denis