Vyprávěj všem můj příběh a oni snad pochopí, že už si pro mě konečně musí přijít, že už tady dlouho čekat nevydržím. Jsem opuštěná a srdíčko mě z toho bolí. Je mi 10 let a čekám již dlouho, prý nejdéle ze všech pejsků v útulku. Tak jim všem vrabečku vyprávěj můj příběh, příběh smutného pejska, který stále čeká...

Narodila jsem se před 10 lety, maminka byla krásná pudlička, čisťoučká a voňavá. Není divu, že se do ní zamiloval sousedův Vořech. Láska to byla veliká. Mamince ani nevadilo těch pár blech, co Vořech v kožichu nosil. A pak jsem se narodila já, Štefka. Maminka mi vyprávěla, že jsem měla ještě tři bratříčky, ale ti se prý hned po narození někam ztratili, zbyla jsem mamince jenom já.

Když jsem trochu povyrostla, přišla si pro mě jedna paní s malou holčičkou. Tak jsem šla poprvé z domova. Nevěděla jsem, co mě čeká. Trochu jsem se bála, nechtěla jsem jít od maminky, ale taky jsem byla zvědavá.

Byl to krásný čas. S holčičkou jsme si celé dny hrály a já tu svoji malou paničku úplně zbožňovala. Čas běžel a najednou už tu nebyla malá holčička, ale velká slečna. Už na mě neměla tolik času jako dřív. Často jsem čekala u dveří, až moje panička přijde, a těšila jsem se, jak si budeme zase hrát. Někdy jsem se dočkala, jindy ne. Stále častěji na mě panička zapomínala, bylo mi z toho smutno. Cítila jsem ve vzduchu něco divného, bála jsem se, ale nevěděla jsem vlastně čeho.

Jednoho dne mi moje panička nasadila obojek, připnula vodítko a někam jsem šly. Já jsem byla blahem bez sebe. Myslela jsem, že se vrátily ty staré, krásné časy, kdy jsme byly pořád spolu. Přišly jsme do jednoho domu. Panička zazvonila na zvonek, otevřely se dveře a v nich stála nějaká stará paní. Panička jí něco řekla, strčila mě do dveří, zavřela je a už jsem ji nikdy neviděla.

Ta stará paní mi řekla, že je moje nová panička. Byla na mě moc hodná, hladila mě a vůbec jí nevadilo, že už nejsem malé hravé štěně, že už špatně vidím, a že mě už občas bolí nožičky. Chodily jsme spolu na procházky, ale jenom na takové krátké. Do obchodu pro dobroty a zase zpátky domů. Mě to tedy úplně stačilo. Pomalu jsem zapomínala na svoji malou paničku, která mě už nechtěla a začala jsem milovat tu novou, tu moji babičku.

Byl to krásný život. Každý večer, když jsem v pelíšku usínala, cítila jsem babiččinu ruku, jak mě hladí. Vždycky jsem se těšila na nový den, na ráno. Ta rána u nás byla moc hezká. Když jsem otevřela oči, vyskočila jsem, tedy spíš jsem jenom vylezla, z pelíšku a šla jsem budit babičku. Olizovala jsem ji ruku, a když to nepomohlo, s vypětím všech sil, jsem jí skočila přímo do postele. Babička se na mě zlobila, ale já jsem věděla, že je to jenom jako. Vždycky jsem s ní mohla v posteli ještě malou chviličku zůstat.

Jednoho rána jsem šla zase babičku budit. Těšila jsem se na nový den. Vždyť dneska je čtvrtek, to chodíme k řezníkovi. Má pro mě vždycky něco schovaného, páreček, kostičku...no zkrátka, čtvrtek já miluji. Tak babičko, vstávej už, je čtvrtek. Olizuji babičce ruku. Je nějaká divná, studená. Babičko vstávej. Skočím do postele, skáču po peřinách. Co se to děje? Babička by mě už měla z postele vyhánět, měla by dělat, že se zlobí. Tak co je, babi, vstávej!

Nevím, co mě to napadlo, začala jsem hrozně výt. Bylo mi najednou moc smutno. Už jsem se ani netěšila na páreček od řezníka. Lehla jsem si k babičce a tiše jsem kňučela. Citila jsem, že se stalo něco moc špatného.

Večer přišla sousedka ještě jednou. Připnula mi vodítko a odvedla mě ven. Před domem stálo auto. Vyšla z něj cizí paní. Vzala mě do náruče a strčila do auta. Jely jsme pryč. Přijely jsme k nějakého domu. Z domu vyběhly děti, vytáhly mě z auta a od té doby mě pořád nosily, tahaly, mačkaly, nenechaly mě ani chviličku odpočinout. Byla jsem strašně unavená, chtěla jsem spát. Myslela jsem si, že je to jenom dneska, že zítra snad už mě ty děti nechají být. Snažila jsem se to vydržet, skoro jsem ani nevěděla, co se se mnou děje. Byla jsem u cizích lidí, babička tu nebyla, nebyl tu ani můj pelíšek. Nikdo mě před spaním nepohladil. Tak tohle byl čtvrtek, na který jsem se tolik těšila.

Druhý den byl stejný, děti mě stále tahaly a já jsem se schovávala jak se dalo. Pod postel, za skříň. Já si už nechci hrát, nechte mě být. Tak uběhlo pár dnů. Pár smutných dnů. To jsem si myslela, že jsou smutné. Ty nejhorší dny však měly teprve přijít. Jednoho dne se u nás objevila malá chlupatá kulička, bylo to štěňátko. Vůbec mu nevadilo, že si s ním děti stále hrají. Skákalo, štěkalo, honilo se s dětmi, no vypadalo to, že já už budu mít konečně od dětí pokoj. Ale hned následující den ráno přišla panička, připnula mi vodítko a někam jsme šly. Šly jsme dlouho a najednou jsme byly u lesíku. Už mě bolely nožičky, chtěla jsem si odpočinout. Konečně jsme se zastavily. Panička mě ale z vodítka nepustila. Přivázala mě ke stromu, něco mi řekla a...šla pryč. Nemohla jsem uvěřit, že mě tam nechá a odejde. Volala jsem na ni, ale šla stále dál.

Už se stmívalo a začala být zima. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se usnout. Byla jsem zmatená a moc jsem se bála. Co se to stalo, proč mě tu nechala přivázanou? Mám hlad a žízeň. Druhý den jsem se probudila celá zkřehlá zimou. Ještě nikdy jsem nespala v noci venku. Vždy jsem měla svůj teplý pelíšek. Tak uběhl druhý den a snad i třetí. Už jsem nevnímala čas. Jenom jsem polehávala a doufala, že se panička pro mě vrátí. Vzpomínala jsem na svoji maminku, na svoji první paničku, na dobu našeho dětství, ale i na to, jak mě opustila, na děti, co mě trápily, a na celý svůj život. Propadala jsem se do snu a měla jsem divné tušení, že někam odcházím a že už se sem nikdy nevrátím.

Najednou mě probudil štěkot psa. Nějaký teplý jazýček mě začal olizovat. Že by to byla moje maminka? Že jsem zpátky tam, kde mi bylo nejlíp? Byl to cizí pes, očichával mě a olizoval. Přiběhl nějaký člověk, volal na psa, a když mě viděl schoulenou do klubíčka, třesoucí se zimou, hned mě odvázal a do něčeho zabalil. Odnášel mě pryč z toho hrozného místa, kde jsem se tolik bála.

Probudila jsem se v nějaké místnosti. Venku štěkali psi. Štěkali jeden přes druhého, až jsem jim skoro nerozuměla. Přesto jsem pochopila, že jsem ve psím útulku, kde čekají pejsci na své páníčky. Vzpomněla jsem si, že mě v lese našel cizí pes a jeho pán a odnesli mě pryč. Asi mi tím zachránili život. To jsem si tenkrát myslela.
Život? Je to čekání tady život? Každý den prosím lidi, co jdou okolo: "Vemte si mě, prosím." Ale jsem tu stále, nikdo mě nechce. Ten "můj páníček" o mě asi neví, je někde daleko a neví, že tu na něj čekám.

Tak si vrabčáčku ještě zobni a leť, leť tam, kde čeká můj nový páníček, a řekni mu, že tu stále jsem a že už mě z toho čekání bolí srdíčko a že už dlouho čekat nevydržím. Ať už si konečně pro mě přijde.

Anna Doležalová